Co je špatně v knize Dech od J. Nestora

„Dech“ od Jamese Nestora jsem hodně doporučoval a stále doporučuji. Pokud někdo o dechu nic neví, tak je to podle mě výborný úvod. Kniha psaná tak, že člověka motivuje, je v ní přehled různých přístupů k dýchání, takže člověk získá docela rozhled o tom, co se všechno dělalo a dělá. Ale také z hlediska historie jógy je to také kniha plná nepřesností, chyb, a dokonce úplných nesmyslů.

Protože tuto knihu stále doporučuji, řekl jsem si, že sepíšu, které přesně věci mi tam přijdou nepřesné (mám v plánu pak tento článek sdílet s těmi, kterým jsem tuto knihu doporučil :)).

Omezím se zde jen na oblast historie jógy. Obecně J. Nestor ve svém psaní trpí klasickým neduhem: příliš velkým nadšením, které vede k přehánění.¹ Z fyziologického hlediska je tam asi nejproblematičtější to, že si J. Nestor plete „kapacitu plic“ a „VO2 max“. VO2 max se skutečně ukazuje jaké zásadní faktor pro dlouhověkost (Burtscher & Burtscher, 2020). Jenže J. Nestor tam občas hází výzkumy o kapacitě plic nebo vitální kapacitě plic, které se ale jako predikátory dlouhověkosti neukázali. Zjistilo se, že ten rozhodující faktor nebylo, jak máte velké plíce, ale spíš jako dobře dýcháte. A to právě ukazuje VO2 max. Je to škoda, protože VO2 max se dá zlepšit cvičením spíš než kapacita plic (i když ne nutně dechovými cvičeními) a mám pocit, že by se J. Nestorovi do výkladu hodila lépe než nejasné snahy o „roztahování plic“. Pokud by někoho problematika dechu zajímala víc do hloubky, tak na konci článku dám i nějaké tipy na knihy, které jdou trochu víc pod povrch.

Kelder tyto techniky popsal v útlé knížce nazvané The Eye of Revelation (Oko zjevení), jež vyšla roku 1939. Jen málo lidí se namáhalo ji číst, a ještě méně ji uvěřilo. Kelderova historka byla pravděpodobně buď smyšlená, nebo zveličená. Cviky na zvětšení kapacity plic, které ve své knížce popsal, však mají kořeny ve skutečných cvicích, jež se datují až do roku 500 před naším letopočtem. [str. 84]

Nedatují. Tento soubor cviků, který je dnes znám jako „Pět Tiběťanů“ se datuje do 30. let 20. století a vymyslel ho Kelder. Přidal si k tomu historku, že ho tyto techniky naučil plukovník Britské armády, který se je naučil v Tibetu (asi tím chtěl vysvětlit fakt, že sám Kelder neumí slovo Tibetsky a nikdy nebyl ani na dohled Tibetu), aby okolo těchto cviků vytvořil oblak tajemna a lépe se mu prodávaly. Nic z těchto cviků nepochází z Tibetu. Slovy odborníka na tibetské fyzické praxe I. Bakera: „populární jógové cviky známé jako „Pět Tibeťanů“ jsou příkladem kreativního heuristického brandingu“ (I. A. Baker, 2023, s. 480, pozn. 85).

Dnes jsou už fyzická cvičení související s tibetským buddhismem dobře známá, takže stačí, když si vyhledáte termíny jako trul-khor, tsa-lung nebo nedžang a můžete si na vlastní oči porovnat, že jsou to úplně jiná cvičení než „Pět Tibeťanů“. Viz také Baker (2019), Chenagtsang (2020) a nejstarší ilustrace cviků z období okolo roku 1700 jsou i s komentářem u Baker (2012).

A ani tibetský tsalung a trulkhor nemají tak dlouhou historii, která by sahala do roku 500 př. Kr. Nejstarší popis tibetského trulkhoru je asi z 11. až 12. stol. po Kr. (I. A. Baker, 2019, s. 121).

Chtěl bych ještě na okraj zmínit, že to neznamená, že by Pět Tiběťanů bylo špatné nebo nefunkční cvičení. Je to určitě užitečné a zdraví prospěšné cvičení. Jenom není starověké ani tibetské. Nevím, proč lidi potřebují, aby vše bylo „5000 let staré“ a z nějaké tajemné země, aby si mysleli, že to může fungovat.

Technika dýchání navozující stres, jež mě přivedla do parku u silnice, se jmenuje meditace vnitřního ohně. Tibetští buddhisté a jejich žáci ji praktikují už tisícovku let. [str. 188]

Tady nejde jen o tuto větu, ale o motiv, který se objevuje i dále v textu. J. Nestor totiž ztotožňuje techniku Wima Hofa s tibetským tummo (vnitřní oheň). Dokonce i přímo na stránkách Wima Hofa se můžeme dočíst, že jsou to odlišné techniky a že Wim Hof není praktikant tummo, i když si to hodně lidí myslí.² Základní a zde zásadní rozdíl je, že tummo neobsahuje rychlé dýchání. Většina praxe tummo není spojeno s nějakým speciálním dýcháním. Jsou zde klasické techniky: guru-jóga, generuje se bódhičitta, pak se praktikující identifikuje s božstvem.  Poté se dojde do fáze „zažehnutí vnitřního ohně“, kde se provádí tzv. „vázové dýchání“ (Lama Ješe mu říká „meditace vázy“). Ale není to žádná hyperventilace. Zde je popis od Lamy Ješeho:

„Nadechujte jemně, pomalu a naplno oběma nosními dírkami. Vnímejte, jak vzduch naplňuje postranní kanály. Jestli chcete, můžete si vizualizovat, že barva vzduchu je modrá nebo má kouřový odstín. Představujte si také, že je vzduch do vašeho hérukovského těla vtahován vsemi póry, nejen nosními dírkami.

Spolkněte trochu slin a s tímto dolů směřujícím pohybem stlačte vzduch ve vaší pupeční čakře. Poté sevřete svaly vašeho pánevního dna tak, aby spodní vzduch vystoupal nahoru k pupeční čakře a spojil se tam s horním vzduchem.

KRÁTKÉ A³, jež je vaším vědomím, je nadáno magnetismem. Umí k sobě přitáhnout nejen vítr z pravého a levého kanálu, ale také vítr ze všech pórů vašeho těla, z horních i dolních čaker a ze všech deseti směrů. Určitě si toto všechno vizualizujte, protože vám to poskytne silný pocit, že větry skutečně vstoupily do ústředního kanálu.

Větry intenzivně ohřívají KRÁTKÉ A, jako když foukáním na uhlíky v ohni zvyšujete celkový žár. KRÁTKÉ A začne být velmi jasné a rozpálené. Čím je žhavější, tím blaženější je vaše psychická energie, sjednocená s KRÁTKÝM A.

V momentě, kdy potřebujete vydechnout, udělejte to silně a úplně. Vizualizujte si ale, že veškerý vzduch vystřelil vzhůru ústředním kanálem a je tam vstřebán.

Udržujte si uvědomění toho, že jste sjednoceni s KRÁTKÝM A. Nadechněte znovu pomalu, jemně a naplno oběma nosními dírkami.“ (Ješe, 2023, s. 167–168)

Pokud by někoho zajímaly překlady přímo primárných textů, tak všechny základní texty i hlavní komentáře ke všem šesti jógám Náropy přeložil Mullin (2006). Ve výše uvedené ukázce Lama Ješe docela přesně následuje popis ze „Zlatého Klíče“, který napsal Pančhenlama Lozang Čhökji Gjalcchän v 17. stol.

Na to, že se v tibetském tummo nedýchá rychle narazil i sám J. Nestor, když se zmiňuje o výzkum H. Bensona, kde si všiml, že tibetští mniši dýchali pomalu. Vytvořil proto teorii, že existuje dvojí tummo: při jednom se dýchá rychle a při druhém pomalu. Ne, existuje jen jedno tummo a pak je metoda Wima Hofa, která je něco odlišného. Snad je to dost jasné z ukázky (a to je ukázky jen malé části celého procesu praxe tummo).⁴

Pokud byste se tummo chtěli naučit, je potřeba sehnat učitele, který vám instrukce vysvětlí, a hlavně vám dá zasvěcení. V dnešní době cestuje po světě velké množství buddhistických učitelů, takže není problém se tummo naučit.

Bhagvadgíta, posvátný hinduistický text, jenž vznikl zhruba před dvěma tisíci let, popsal dechovou techniku pránájáma jako „trans navozený zastavením veškerého dechu.“ [str. 217]

Citovaná věta se v Bhagavadgítě vůbec nevyskytuje. Nikde se tam také neučí žádná dechová technika. Nachází se tam však jedna zmínka o pránájámě:

apāne juhvati prāṇaṁ prāṇe ’pānaṁ tathāpare |
prāṇāpāna-gatī ruddhvā prāṇāyāma-parāyaṇāḥ || 4.29

“Zase další obětují v apáně pránu [a] v práně apánu. Když omezili proudění prány i apány oddávají se pránájámě.”

Někteří odborníci interpretovali „omezení proudění prány i apány“ jako „zastavení dechu“⁵. Je pravděpodobné, že J. Nestor chtěl odkazovat na tento verš, ale spíše, než na text Bhagavadgíty se opíral o nějakou trochu volnější interpretaci.

Navíc tento verš nemluví o žádném „transu“ a ani nemluví jasně o zádrži dechu – mnoho lidí čte ruddhvā čistě jako „omezení dechu“ a ne jeho zastavení.

Historie jógy a nejranějších dechových technik je už dlouho známá. [str. 244]

Není. Historie jógy je do značné míry neprozkoumaná. Možná to působí neuvěřitelně, ale historie jógy do nedávné doby nikoho nezajímala. Pro akademické studium nebyla moc zajímavá (to frčela spíš védánta nebo tantra). A zase tradiční jóginy historie jógy taky nezajímala, protože pro ně vše buď zjevil Šiva, a tím pádem nemá cenu nějakou historii řešit nebo jsou to instrukce učitele a tam taky nemá cenu žádnou historii řešit.

Úplně první kniha, které chtěla mapovat historii jógy byl až pokus M. Eliadeho: Jóga nesmrtelnsot a svoboda (ve francouzštině vyšla poprvé v roce 1936, ale měla vycházet z jeho doktorské práce z roku 1933). Na dlouhou dobu to byla i poslední kniha, který by řešila historii hatha-jógy.⁶ Až v posledních deseti nebo patnácti letech se zvedl zájem o studium jógy a to včetně hatha-jógy (kde je právě většina těch dechových technik). Významnou iniciativou byl Hatha yoga project, který skončil v roce 2020, ale stále ještě vycházejí plody jeho práce. Nyní probíhá např. projekt pracující na kritické edici Hatha-pradípiky.

O nejranějších dechových technikách nevíme takřka nic. Nezachovaly se nám totiž jejich popisy. Máme zmínky v Upanišadách, ale žádnou techniku z toho nelze vyčíst, protože jsou to spíše filosofické popisy. Nejkonkrétnější popis toho, jak dýchat je asi ve Švétašvatarópanišade II.9: „Nechť potlačuje zde [v těle] dýchání, ovládá pohyby a dýchá se sníženou rychlostí. (př. D. Zbavitel)“ Pokud to byla nějaká speciální technika, tak o ní můžeme říct jen to, že se při ní dýchalo pomalu.

Podobně i popis u Pataňdžaliho (II. 50-52) není vůbec jednoznačný a zmínku z Bhagvadgíty jsme si už ukázali výše. Dokonce i velké množství technik ze středověkých hatha-jógových textů je nejasných (Múrččhá, Pláviní a mnoho dalších).

Mimochodem první popisy práce s dechem nejsou z oblasti jógy, ale spíš z oblasti védského rituálu. Už Džaiminíja Upanišad Bráhmana⁷ (3.3.1) zmiňuje, že by se při recitaci Gájatrí mantry měl zadržet dech (Mallinson & Singleton, 2017, s. 128). Také Buddha zmiňoval, že zkoušel dlouhé zádrže dechu, ale uznal je za neužitečné (viz Mahásaččakasutta, MN I, kniha 9, také u  Mallinson & Singleton (2017, s. 138–139)).

Tamější lidé však věřili v transformativní sílu dýchání. Rytina na pečeti z období této civilizace, jež byla nalezena ve dvacátých letech dvacátého století, zobrazuje muže v nezaměnitelné póze. Sedí vzpřímeně s nataženými pažemi a palci se dotýká kolen. Nohy má zkřížené a jeho chodidla se vzájemně dotýkají, přičemž prsty na nohou směřují dolu. Břicho má plné vzduchu, protože se do něj vědomě nadechuje. Několik dalších objevených postav zaujímá tutéž pozici. Jsou to první dokumentované „jógové“ pozice v historii lidstva. Dává to smysl. Údolí řeky Indus bylo rodištěm jógy. [str. 245]

Tohle je oblíbený omyl. Nejde za něj tak úplně J. Nestora vinit, protože dlouho se tento názor objevoval i v odborných textech. Pro ty z vás, kteří nevíte, o co jde. Ještě než árjové začali přicházet na území dnešní Indie (což bylo někdy okolo 1500 př. Kr.), tak v povodí Indu existovala velice vyspělá civilizace (nevíme, kdy přesně vznikla, ale někdy mezi 26 a 19. stol. př. Kr. (Strnad et al., 2008, s. 26)). V této oblasti vznikla i veliká města, z nichž nejznámější jsou Mohendžodaro a Harrapa. Mimo jiné se zde našla i různá pečetidla. J. Nestor podle všeho myslí toto, které se našlo v Monedžodaru:

Toto pečetidlo je veliké asi 3,5cm x 3,5 cm a zobrazuje sedící postavu. Od jeho nalezení se používalo jako argument k dokazování všeho možného.⁸ Původně se věřilo, že to je nejstarší zobrazení boha Šivy. Proto se této pečeti také říkalo „proto-Šiva“. Má totiž prvky, které byly později spojovány se Šivou v podobě Pašupatiho, „pána zvířat“. A pak se také někdy používá k dokazování, že se už v Mohendžodaru praktikovala jóga už 2000 let př. Kr. Problém je, že všechno, co máme je malý obrázek postavy sedící na zemi. Pokud pro vás platí „sedět na zemi“ = „jóga“, tak asi budete mít veliký problém odlišit jógu od védánty, buddhismu, tantry a vlastně všech kontemplativních tradic. Nehledě na to, že v té době nebyly židle, takže na zemi seděl každý při jakékoli činnosti. Tím pádem je nesmysl myslet si, že obrázek sezení na zemi nějak nutně odkazuje k józe. Máme prostě málo informací, abychom z těchto pečetí mohli udělat nějaký závěr. G. Samuel (2008, s. 8) uzavírá přehled různých teorii o náboženství v povodí Indu: „Víme docela dost o běžném životě lidí v městské civilizace v povodí Indu, ale s jistotou nevíme prakticky nic o jejich náboženské praxi.“

Originálním přínosem J. Nestora je tvrzení „břicho má plné vzduchu, protože se do něj vědomě nadechuje.“ To už trochu hraničí s halucinací.  Kromě J. Nestora zatím nebyl nikdo, kdo by tuto postavu spojoval konkrétně s dechem (ti, kdo věřili, že praktikuje jógu předpokládali, že jde o meditaci). Jak je vidět lze si do této postavy promítnout cokoli chcete. Jestli lidé v povodí řeky Indu věřili v transformační sílu dechu nelze říct. Nezachovalo se nám toho totiž dost, abych mohli vůbec říci, čemu věřili.

Na území harappské kultury pak přišli Árijci. (…) Árijci přebrali harappskou kulturu a kodifikovali ji, zhutnili a přepsali ve svém rodném jazyce, sanskrtu. Z těchto překladů dnes máme védy… [str. 245]

V odborné literatuře se používá původní termín „Árjové“ spíše než „árijci“, protože pojem „Árijci“ je termín spojený s nacismem, který nabral zcela jiný význam.⁹ Když dnes mluvíme o Árjích, tak tím nemáme na mysli etnikum (protože nejspíš šlo o více různých etnik), ale pouze příslušnost k jazyku a kultuře (Strnad et al., 2008, s. 42). Árjové (árja = „vznešený“) si říkali indoevropské kmeny, které začaly přicházet na území dnešní Indie asi někdy okolo roku 1500 př. Kr. Dřív se věřilo, že Árjové sem vtrhli a vymlátili civilizaci v povodí Indu a pak se usadili na jejím území. Dnes víme, že to tak nebylo (a J. Nestor má tohle správně). Civilizace v povodí Indu zanikla již před příchodem Árjů.¹⁰ Také to nebylo žádná náhlá „invaze“, ale spíš postupné přicházení různých kmenů, které se dělo možná i několik set let.

S jistotou ale můžeme říci, že Árjové nepřevzali „harrapskou kulturu“¹¹. Teda určitě byli nějak ovlivněni místní kulturou, protože to je proces, který se přirozeně děje. To ovšem nelze označit za „převzetí kultury“. Už třeba proto, že Árjové docela dlouhou dobu zůstali kočovníky a nestavěli žádná města. A Védy už vůbec nevznikly „kodifikováním, zhutněním a přepsáním“ nějakých harrapských textů do sanskrtu. Jednak pro to neexistuje ani stín důkazu. Nemáme nic, coby vznášelo alespoň nějaká podezření, že by autoři Véd nepocházeli z árjovských kmenů. Kde na tuto teorii J. Nestor přišel je záhada.

Slovo Árijec pochází ze sanskrtského ērān, jež se stalo základem moderního názvu Íránu. [pozn. 35, na str. 364]

Ne. Slovo Árijec pochází ze sanskrtského árja (IAST: ārya) a nic jako „érán“ v sanskrtu není. Když jsem zkoušel hledat, co znamená ērān, tak jsem na wikipedii¹² zjistil, že se tak řekne Írán ve střední perštině a poprvé se toto slovo objevuje ve 3. stol. po Kr. To jsme skoro dva tisíce let po védské době. Jak došel J. Nestor k tomu, že Árja pochází z érán je nejasné (etymologie slovo Árijec nebo Árja je snadná a stačí si to zadal do googlu).

Ve dvou textech založených na učení véd, Brhadáranjakópanišad a Čhándógjópanišad, nalezneme nejstarší lekce dýchání a ovládání prány. [str. 245]

Stručná odpověď je: nenalezneme. Každý si to může snadno ověřit, protože obě tyto upanišady jsou dostupné v češtině v překladu D. Zbavitele (Upanišady, 2004). Ani v jedné nenajdete nic, co by se dalo označit jako „lekci dýchání“. Ale tohle se teprve rozjede v poznámce, která je s touto větou spojena:

Vycházejí z filozofie zvané sánkhja, jež se zakládá na rozumu a důkazech. (…) Sánkhja byla sekulární a byla založena na empirických pozorováních, nikoli na názorech. [pozn. 37, na str. 365]

Brhadáranjakópanišad a Čhándógjópanišad vznikly mnoho století před prvním sánkhjovým textem, což je z dochovaných Sánkhja-kárika asi ze 4. stol. po Kr.¹³ Ale Brhadáranjaka a Čhándógja patří k nejstarším upanišadám a vznikly někdy mezi 8. – 5. stol. př. Kr. (Olivelle, 1998). To je asi tisíc let před Sánkhja-kárikou. To je stejné jako říci, že sv. Tomáš Akvinský ve svém díle vycházel z knihy Dech od J. Nestora.

Sánkhja se skutečně snažila stavět na rozumu, ale už ne na důkazech. Tehdy neexistovalo moderní pojetí racionality ani empirického výzkumu. Sánkhja byla „racionální“ v tom, že se neodvolávala na nějaké náboženské zjevení a snažila se popisovat důvody svých závěrů. Také nevyžadovala víru, ale podobně jako třeba raný buddhismus nabízela metodu, jak dosáhnout vysvobození z koloběhu zrození.

Také je problematické označit sánkhju za sekulární. V tehdejší době neexistovalo nic, co by bylo v moderním slova smyslu sekulární či ne-náboženské. Např. cílem sánkhji je dosažení vysvobození z koloběhu zrození (viz 1 káriku Sánkhja-káriky), což spadá do náboženské oblasti, a také byla později zařazena mezi šest oficiálně uznaných filosofických škol hinduismu.

Osobně bych spíš řekl, že sánkhja je mystická tradice, která se snaží k duchovnímu poznání využívat mimo jiné rozum a neodvolává se primárně na autoritu náboženského zjevení.

Možná nejstarší zmínka o pránájámě (staroindickém umění kontroly dechu) se objevila v hymnu 1.5.23 Brhadáranjakópanišad, poprvé doloženém kolem roku 700 před naším letopočtem „Proto nechť (člověk) učiní jen jeden závazek: nechť vdechuje a vydechuje (s myšlenkou): ‚Kéž se mne nezmocní zlá smrt!‘ A když jej učiní, nechť jej také uskuteční. Tím dobude jednotu s tímto božstvem a společný svět.“ Upanišady, přel. Dušan Zbavitel… [pozn. 37 na str. 365]

Tady je super, že v českém překladu je přímo i citát z Upanišad v překladu D. Zbavitele. Jak můžete snadno vidět, tak J. Nestor evidentně chápe jakoukoli zmínku o dýchání jako „pránájámu“. V Upanišadách se rozhodně mluví o práně/dechu, ale jako i v tomto případě jde spíše o filosofické či meditační popisy. Nenajdeme tam žádné konkrétní dechové techniky.

V šestém století před naším letopočtem si Siddhártha Gautama, královský synek z údolí Indu, našel cestu pod fíkovník v severovýchodní Indii. Posadil se a začal praktikovat prastaré dechové a meditační techniky. [pozn 28 na str. 365]

Tak tohle už chce hodně fantazie. Příběh Siddhárthy Gautamy, který se později stal známým jako Buddha je obecně známý a každý buddhista ví, že pod stromem Bódhi nepraktikoval žádné „dechové techniky“. Věnoval se čistě meditaci. Dokonce i když Buddha učil meditaci na dech, tak se explicitně snažil dech nijak neměnit (tato praxe se v sanskrtu označuje jako ánápána-smrti, v pálijštině ánápána-sati). Jak už jsem zmínil výše, tak Buddha kritizoval techniky zádrže dechu.

Taky je teda nebetyčná blbost říkat, že Siddhártha Gautama byl z údolí Indu. Buddha se podle tradice narodil v Lumbiní, které se nachází v dnešním východním Nepálu (viz úplně jakákoli kniha o buddhismu, např. Miltner (2001, s. 46)). To je přes 1000 km od údolí Indu. Lumbiní je takto uvedeno dokonce v seznamu památek UNESCO.

Kolem roku 500 před naším letopočtem byly tyto techniky přefiltrovány a sloučeny do Pataňdžaliho jóga súter. Pomalé dýchání, zadržování dechu, hluboké dýchání do bránice a prodlužování výdechů se poprvé objevily právě zde. [str. 245]

Datum vzniku Pataňdžaliho Jóga súter, resp. Pátaňdžala-jóga-šástry je mnohem pozdější. Philipp A. Maas klade vznik tohoto díla mezi lety 325 až 425 po Kr. (Maas, 2013, s. 66). Je to o to zvláštnější, že jen o pár řádků dál se J. Nestor odvolává na přepis přednášky Setha Powella (Powell, 2015), kde Seth uvádí, že Pataňdžaliho dílo je ze 4. nebo 5. století po Kr. Tohle není první případ, kdy mám podezření si J. Nestor ani nepřečetl články, na které se odkazuje. Místo toho střelí jen tak skoro o tisíc let vedle.

Další problém je, že většina z věcí, které J. Nestor uvádí se buď vůbec neobjevuje u Pataňdžaliho nebo se u něj neobjevují poprvé. Jediné, co je z Pataňdžaliho jasné je, že dech by měl být pomalý („dlouhý a jemný“, viz Jóga sútry 2.50) a že používá zádrže dechu (tamtéž). Nevím, jestli bych oboje označil za Pataňdžaliho objev, protože v Indických textech se oboje objevuje dávno před ním (viz výše uvedená Džaijminíja Upanišad Bráhmana nebo i Buddhova kritika zádrží dechu).

A už vůbec u Pataňdžaliho nenajdeme nic o dýchání do bránice. Ono obecně sanskrtské jógové texty moc neřeší, kam dýchat (na rozdíl od moderní jógy). Je možné, že to tehdy nebylo potřeba řešit, protože lidé přirozeně dýchali správně (ale to je čistě spekulace, protože těžko říct, jak dýchal průměrný Ind žijící v 5. stol. po Kr.).

Nejstarší jógy byla vědou o tom, jak vydržet v klidu a získávat pránu pomocí dechu. [str. 246]

„Nejstarší jógou“ zde J. Nestor podle všeho míní Pataňdžaliho. A je pravda, že Pataňdžaliho jóga bylo hodně o tom v klidu sedět a neobsahovala žádná ásany, jak je známe z moderní jógy (tohle všechno má J. Nestor správně). Ale v této době ještě nejde mluvit o nějakém získávání prány pomocí dechu. První problém je v tom, že prána je dech. Prána je v sanskrtu dech a nemůžete získávat dech pomocí dechu. I když to rozšíříme na nějakou práci s vnitřní energií, tak tu rozhodně nenajdeme u Pataňdžaliho. V určité podobě se objevuje v tantře, kde se ale manipuluje vnitřní energií spíše pomocí manter či vizualizace. Ale jinak je to doména až středověké hatha-jógy. U Pataňdžaliho je pránájáma popsána čistě za účelem „oslabení závoje [zakrývajícího] světlo [poznání].“ (Jóga sútra 2.52) a aby „mysl byla připravena na soustředění“ (Jóga sútra 2.53). Nejde tu o vůbec žádnou práci s vnitřní energií pomocí dechu, ale spíše o použití dechu k soustředění.

Po Pataňdžalim byla jóga dále zhutňována a přepisována. Bhagavadgíta ji popisuje spíše jako mystickou a metafyzickou praxi, spirituální nástroj k dosažení seberealizace a osvícení. [pozn. 42 na str. 466]

Bhagavadgíta vznikla před Pataňdžaliho Jóga sútrami (resp. Pátaňdžala-jóga-šástrou). Je pravda, že ji popisuje jako „mystickou a metafyzickou praxi, spirituální nástroj k dosažení seberealizace a osvícení“. Ale přesně tak popisuje jógu i Pataňdžali. A to docela jednoznačně. Dokonce většina sanskrtských textů by takto jógu definovala (s občasným přimícháním nějakých těch nadpřirozených sil). Je to podobné jako říci, že nějaká kniha popisuje běh jako formu fyzické aktivity, nástroj k rozvoji vytrvalosti a kardiovaskulární kondice.

Jógová tradice Hatha, jež byla oficiálně vyvinuta na počátku patnáctého století, využívala starověkých technik k uctívání Šivy a proměnila sedící ásany na patnáct pozic, z nichž mnohé jsou ve stoje. [pozn. 42 na str. 366]

Tohle je ta část, kde se J. Nestor odkazuje na poznámky z přednášky Setha Powella (2015). Ovšem neobtěžoval si je přečíst a klade vznik hatha-jógy do 15. století. Kdyby si je přečetl, tak by si všiml, že „od přelomu druhého tisíciletí se podle Setha začal objevovat nový korpus sanskrtských hathajógových textů.“ Dneska už víme, že první Hathajógové texty jsou z 11. století (Mallinson & Szántó, 2021). Mám pocit, že J. Nestor si spletl „jógovou tradici hatha“ s „Hatha-pradípikou“, což je text, které Seth také zmiňuje a ten vznikl v 15. století. Hatha-pradípika také popisuje 15 pozic, ovšem žádná z nich není ve stoje.

A nic z toho nemá co dělat s „technikami k uctívání Šivy“. Představuji si, že J. Nestora zmátl pojem šivaismus a takto si ho interpretoval. A také nikdo „neproměnil“ ásany v sedě na ásany ve stoje. Původně byly všechny ásany meditační a prostě se postupně (hlavně od 16. stol. dál) přidávaly další ásany, které už nebyly meditační a přibývaly i ásany ve stoje (Birch, 2018).

Z celé téhle poznámky je zřejmé, že J. Nestor neměl moc jasnou představu o čem mluví a ani se neobtěžoval si přečíst článek, na který odkazuje.

To neznamená, že by moderní jóga byla špatná – jen je to něco docela jiného než ony pět tisíc let staré praktiky. [str. 247]

Jóga není pět tisíc let stará – a to ani zdaleka. Obzvlášť pokud se omezíme na jógové techniky pracující s dechem, protože ty se objevují jednoznačně až u Pataňdžaliho. A je velký rozdíl mezi 1500 let a 5000 let. Ovšem je možné, že zde těmi „pět tisíc let starými praktiky“ J. Nestor myslel střílení historických dat od boku. Pak by měl pravdu.

V knize Pránájáma (…) DeRose rozvíjí padesát osm dechových technik, jejichž kořeny sahají tisíce let do minulosti, až k počátkům sánkhji. [pozn. 44 na str. 466]

Jsem si vědom toho, že formulace „jejichž kořeny sahají“ dovoluje všelicos, protože záleží, jak budete ony „kořeny“ a jejich „sahání“ chápat. Ale i tak zůstává faktem, že sánkhja neobsahovala žádné dechové techniky a i Pataňdžali, který pránájámu už zařadil, nepopsal žádnou techniku konkrétním způsobem (spíše bychom řekli, že popsal principy dýchání).

Našel původní praktiky zvané „yôga“ (vyslovuje se jóóóóga), pocházející z prastarého směru Niríšvara sánkhja – praxe a filozofie natolik odlišné od moderní verze, že si podle DeRose zaslouží, abychom ji nazývali jejím starověkým jménem. [str. 247]

Tady opravdu nevím, co k tomu říct. Jediné, jak si to vysvětluji je, že J. Nestor měl tlumočníka z portugalštiny a celé se to nějak zamotalo v překladu. Vezměme to popořadě.

Původní praktiky se jmenují „jóga“¹⁴, což se vyslovuje „jóga“. Možná tu J. Nestor naráží na to, že v angličtině se někdy jóga vyslovuje krátce, tj. „jóga“. Ale to není nějaký jiný, nepůvodní název. To je prostě špatná výslovnost sanskrtského slova (podobně když budu Victorinox číst „Viktorinoks“, tak to není nový název).

Niríšvara-sánkhja znamená doslova „Sánkhja bez Íšvary (tj. bez Boha)“. Tento termín pochází až ze 14. století, kdy se objevuje ve spisu Sarvadaršana-sangraha. Cílem tohoto spisu bylo shromáždit a uspořádat všechny indické filosofické systémy.¹⁵ Celkem je tu rozlišeno 16 různých tradic (Bronkhorst, 2021). Mezi nimi je i Sánkhja a Jóga, čímž se myslí Pataňdžaliho jóga. Z pohledu autora mají tyto školy prakticky všechno společné¹⁶ až na to, že Sánkhja (podle Sánkhja-káriky, která byla napsána někdy mezi 4. – 6. stol po Kr.(Larson, 2017)) nezmiňuje Boha, zatímco Pataňdžali o Bohu mluví. Proto:

• Niríšvara-sánkhja (Sánkhja bez Boha, tj. Sánkhja podle Sánkhja-káriky)
• Séšvara-sánkhja (Sánkhja s Bohem, tj. Pataňdžaliho jóga)

Nechme stranou historickou diskusi, jestli toto rozdělení bylo správné, protože Sánkhja původně asi neměla v plánu Boha nějak odmítat.¹⁷

Termíny jsme si ujasnili. Niríšvara-sánkhja je středověký termín, který odkazuje k Sánkhje podle Sánkhja-káriky. Problém je, že v Sánkhja-kárice není žádná praxe. Není tam ani jedna technika a už vůbec tam není nic o dýchání (Larson, 2017). To právě někdy vedlo k představě, že Sánkhja byla pouze teoretická disciplína (nebyla, jen se nejspíš techniky předávali pouze ústně a zmizely dříve, než je někdo sepsal). K dovršení zmatku niríšvara-sánkhja NENÍ jóga. Tento pojem se zavedl explicitně k odlišení od jógy.

Jak jsem uvedl na začátku: to, co J. Nestor napsal, je tak zamotané, že jediné logické vysvětlení mi přijde, že se ztratil v překladu.

Mimochodem J. Nestor (a DeRosa) má pravdu v tom, že, že se moderní ásanová jóga zásadně odlišuje nejen od té popsané u Pataďnžaliho, ale dokonce i od středověké hatha-jógy. V nejvyhraněnější podobě tento názor popsal M. Singleton „…bylo by možné považovat termín jóga, který se vztahuje k moderní ásanové praxi, za homonymum, nikoliv synonymum ‚jógy‘ spojené s filosofickým systémem Pataňdžaliho, nebo ‚jógy‘, která tvoří nedílnou součást šivaistických tanter, nebo ‚jógy‘ Bhagavadgíty atd. Jinými slovy, ačkoli se slovo ‚jóga‘, jak se dnes populárně používá, v každém z těchto případů hláskově i výslovnostně shoduje, má zcela odlišný význam a původ“ (Singleton, 2010, s. 15). Pro M. Singletona je moderní jóga něco zcela odlišného a to, že se také označuje jako „jóga“ jen vlastně nedopatření, protože s jógou, tak jak ji známe z Indické tradice před 20. stoletím, nemá nic společného. I když má M. Singleton v mnohém pravdu, tak např. nedávný výzkum J. Birche ukázal, že tam není nutně tak radikální předěl (Birch, 2018, 2020; Birch & Singleton, 2019). Ale jinak samozřejmě souhlasím s tím, co J. Nestor zmiňuj, že jsme se vznikem moderní jógy ztratili mnoho z předcházejících tradic.

Různé verze techniky kríja [sic!]¹⁸ byly praktikovány od roku 400 před naším letopočtem a podle některých zpráv je využívali všichni: od Krišna po Ježíše Krista a od svatého Jana po Pataňdžaliho. [str. 248]

J. Nestor tady odkazuje na sudaršana-krijá, což je kombinace udždžájí, bhastriky a recitace mantry óm, kdy se tyto techniky střídají pořád dokola za sebou (Zope & Zope, 2013). Není to špatná technika, ale není ničím zvláštní. Je podobná třeba Čtyřem očistným cvičením a dalším. Jen sudaršana-krijá si dělá lživý marketing, aby vypadala prastará a tajemná.

Tato technika nebyla praktikována od roku 400 př. Kr. a už vůbec ji nepraktikoval Krišna, Pataňdžali, Ježíš Kristus nebo sv. Jan. Jediný důkaz pro toto tvrzení je: nic. Tyhle věci se totiž snadno vymýšlí. Pokud vás napadne nějaká úplná blbost stačí, když budete tvrdit, že to praktikovala známá historická osobnost, u které nelze spolehlivě dokázat, že ji nepraktikovala. Když se vás někdo zeptá na důkaz, stačí když řeknete, že to víte díky tajné ústního tradici. Mimochodem právě chystám online workshop za pouhých 50 000 Kč, kde budu učit speciální techniku lineárního dýchání, tak jak ji praktikoval Šiva, Ardžuna, Buddha, Gándhí, Milaräpa, Karel IV. i Jára Cimrman. Je to tak tajná technika, že se posledních 5 000 let předávala pouze ústně, ale z nějakého nejasného důvodu se teď může učit na workshopech 🙂

Závěr

Teď to možná vypadá jako pořádný masakr. A masakr to je. J. Nestor nemá správně prakticky vůbec nic z historie jógy (a příbuzných tradic). Ale v kontextu knihy je to jenom několik stránek. To, že jsou tam tak očividné chyby, mně to samozřejmě štve, ale nemyslím si, že by byly zásadní pro hlavní téma. J. Nestor nepsal knihu o historii jógy, nepsal vlastně vůbec knihu o józe, ale čistě o dýchání. A z tohoto pohledu mi pořád přijde užitečná a dál ji budu doporučovat. Jen k tomu budu přidávat odkaz na tento článek 🙂

Tipy na knihy

Pokud by k této problematice zajímala někoho něco víc, tak bych doporučil:

J. Mallison & M. Singleton: The Roots of Yoga (Penguin Books, 2017)
V této knize je kapitolka o pránájámě, kde se můžete na pár stránkách dočíst, jak to bylo s její historií a vývojem + hromada ukázek z primárních textů, kde se na vlastní oči můžete přesvědčit, jak byly dechové techniky chápány a popisovány.

Magdalena Kraler: Yoga Breath, the Reinvention of Prāṇa and Prāṇāyāma in Early Modern Yoga (doktorská práce, online dostupná zde)
Pokud by vás zajímala historie dechových technik v Indii opravdu detailně, tak v roce 2022 byla obhájena tato doktorská práce od Magdaleny Karler. Celá je jen o vývoji pránájámy a o rozdílném chápání úlohy dechu.

Patrick McKeown: The Breathing Cure, Exercises to Develop New Breathing Habits for a Healthier, Happier and Longer Life (OxyAt Books, 2021)
Pokud vás nezajímá historie, ale spíš byste se chtěli dovědět o dýchání něco víc do hloubky, tak bych doporučil nějakou knížku od Patricka McKeowna. Napsal jich víc a z nich mi The Breathing Cure přijde nejobsažnější. Je to vlastně butejkova metoda v novém kabátě. Spousta odkazů na výzkumy. V češtině vyšla jeho starší knížka „Oxygen Advantage“. Vydal ji Movelab.cz. The Breathing Cure mi přijde výrazně propracovanější, ale základní principy jsou jasně už v Oxygen Advantage.

Mary Birch. Breathe: The 4-Week Plan to Manage Stress, Anxiety and Panic Naturally (Piatkus, 2019)
Patrick McKeown píše primárně pro sportovce nebo obecně lidi, kteří chtějí dosahovat nadstandardních výkonů. Pokud vás spíš zajímá, jak pracovat s dechem, abyste zvládali úzkost, stres či panické stavy, tak Mary Birch je jemnější. Je to učitelka butejkovy metoda a tuto knihu psala hlavně ze své zkušenosti. Je tu méně odkazů na vědecké výzkumy, ale je mnohem kratší a prakticky orientovaná.

Richard P. Brown & Patricia L. Gerbarg: The Healing Power of the Breath (Shambhala, 2012)
Kniha dvou lékařů (psychiatrů) primárně o koherentním dýchání. Zaměřují se hlavně na práci s dechem pro zmírnění úzkosti a stresu (zaujalo mne, že např. učí tyto techniky, když zasahovali na místech postižených přírodními katastrofami. Přijde mi, že je obzvlášť vhodná, pokud někomu dýchání opravdu nejde. Jsou tu i nějaké výzkumy, ale co jsem koukal, tak autoři s nimi nakládají poněkud volně. Cenná je tady ale spíš jejich vlastní zkušenost s učením koherentního dýchání v praxi.

---

Bibliografie

Baker, I. A. (2012). Embodying Enlightenment: Physical Culture in Dzogchen as Revealed in Tibet’s Lukhang Murals. Asian Medicine, 7.1, 225–264.

Baker, I. A. (2019). Tibetan yoga: Principles and practices. Thames and Hudson.

Baker, I. A. (2023). Tracking the Illusory Magical Wheel: Physical Yoga in Tibetan Tantra and Dzogchen. Journal of Yoga Studies, 4, 441–488. https://doi.org/10.34000/JoYS.2020.V4.013

Birch, J. (2018). The Proliferation of Āsana-s in Late-Medieval Yoga Texts. In Yoga in Transformation (ed. K. Baier, P. A. Maas, K. Preisendanz) (s. 103–179). Vienna University Press.

Birch, J. (2020). Haṭhayoga’s Floruit on the Eve of Colonialism. In Śaivism and the Tantric Traditions: Essays in Honour of Alexis G.J.S. Sanderson (s. 451–482). BRILL.

Birch, J., & Singleton, M. (2019). The Yoga of the Haṭhābhyāsapaddhati: Haṭhayoga on the Cusp of Modernity. Journal of Yoga Studies, 2, 3–70. https://doi.org/10.34000/JoYS.2019.V2.002

Bronkhorst, J. (1983). God in Sāṃkhya. Wiener Zeitschrift Für Die Kunde Südasiens, 27, 149–164.

Bronkhorst, J. (2021). The Structure of the Sarvadarśanasaṃgraha. Journal of Indian Philosophy, 49(4), 523–534. https://doi.org/10.1007/s10781-021-09474-1

Burtscher, J., & Burtscher, M. (2020). Run for your life: Tweaking the weekly physical activity volume for longevity. British Journal of Sports Medicine, 54(13), 759–760. https://doi.org/10.1136/bjsports-2019-101350

Chenagtsang, N. (2020). Nejang: Tibetan self-healing yoga (First English edition). Sky Press.

Ješe, L. T. (2023). Blaženost vnitřního ohně. Pokyny k esenciální praxi Šesti jóg Náropy. DharmaGaia.

Larson, G. J. (2017). Classical Sāṃkhya: An interpretation of its history and meaning (Repr). Motilal Banarsidass.

Maas, P. A. (2013). A Concise Historiography of Classical Yoga Philosophy. In Periodization and Historiography of Indian Philosophy (ed. Eli Franco) (s. 53–90). Sammlung de Nobili, Institut für Südasien-, Tibet- und Buddhismuskunde der Universität Wien.

Mallinson, J., & Singleton, M. (Ed.). (2017). Roots of Yoga. Penguin Books.

Mallinson, J., & Szántó, P.-D. (Ed.). (2021). The Amrtasiddhi and Amrtasiddhimula, the earliest texts of the Hathayoga tradition. Institute Francais d’Indologie/École francaise d’Extreme-Orient.

Miltner, V. (2001). Vznik a vývoj buddhismu (Vyd. 1). Vyšehrad.

Mullin, G. H. (Ed.). (2006). The practice of the six yogas of Naropa. Snow Lion.

Nicholson, A. (2017). Hindu Disproofs of God: Refuting Vedantic Theism in the Samkhya Sutra. In The Oxford Handbook of Indian Philosophy (s. 598–619). Oxford Academic. https://www.academia.edu/22481929/Hindu_Disproofs_of_God_Refuting_Vedantic_Theism_in_the_Samkhya_Sutra?rhid=28911055688&swp=rr-rw-wc-3287626

Olivelle, P. (Ed.). (1998). The Early Upanisads: Annotated Text and Translation. Oxford University Press.

Powell, S. (2015). Contesting Yoga’s Past: A Brief History of Āsana in Pre-modern India. Center for the Study of World Religions, 2015. https://cswr.hds.harvard.edu/news/2015/10/14/contesting-yoga%E2%80%99s-past-brief-history-%C4%81sana-pre-modern-india

Samuel, G. (2008). The Origins of Yoga and Tantra: Indic religions to the thirteenth century. Cambridge University Press.

Singleton, M. (2010). Yoga Body: The Origins of Modern Posture Practice. Oxford University Press.

Strnad, J., Filipský, J., Holman, J., & Vavroušková, S. (2008). Dějiny Indie (Vyd. 1., dopl). NLN, Nakladatelství Lidové noviny.

Upanišady (D. Zbavitel, Přel.; 1. vyd). (2004). DharmaGaia.

Zope, S., & Zope, R. (2013). Sudarshan kriya yoga: Breathing for health. International Journal of Yoga, 6(1), 4. https://doi.org/10.4103/0973-6131.105935

1. Pořád mi to přijde, ale méně přehnaných slibů než u Wima Hofa. Mimochodem dobré shrnutí výzkumů k metodě Wima Hofa je zde: https://www.institutmodernivyzivy.cz/wim-hofova-metoda/
2. https://www.wimhofmethod.com/tummo-meditation
3. „Krátkým a“ je myšlena jedna ze čtyř semenných slabik, které se během praxe vizualizují v těle. Různé školy občas učí vizualizace různých manter. Pro naší diskusi o dýchání není tak podstatné, jaké bídža mantry jsou vizualizované.
4. Je potřeba si říci, že tummo se učí trochu různě v různých školách tibetského buddhismu. Většinou jde o rozdíly ve vizualizaci božstev a semenných slabik. V žádném podobě, se kterou jsem se setkal, se neprováděla hyperventilace.
5. Z tradičních autorit, takto interpretuje tento verš např. Ádi Šanakráčárja. Ruddhvā je absolutiv od kořene rudh, který může znamenat „zastavit“ i „omezit“.
6. Akademiky docela dost zajímal Pataňdžali, protože jim přišel filosoficky hlubší. Ale hatha-jóga připadala většině jako úpadková tradice, kde se vytratily vznešené duchovní ideály a byly nahrazeny lehce praštěnou honbou za nadpřirozenými schopnostmi. Podobně jako až do nedávné doby “seriózní historici” nestudovali historii magie nebo alchymie.
7. Nevíme přesně, kdy vznikla. Možná v podobné době jako Brhadáranjakópanišad a Čhándógjópanišad někdy mezi 8. a 6. stol. Existuje ještě Džaiminíja Bráhmana, ale to je jiný text.
8. Mimochodem podle některých badatelů má postava na této pečeti „penis erectus“ a existovala teorii, že v Mohendžodaru se uctíval falus, který se pak později uctíval i v hinduismu jako lingam. Podle jiných badatelů je to ale jen opasek (což vypadá pravděpobněji). Mimochodem pečetidel se z civilizace v povodí Indu dochovalo víc, takže z různých dalších v minulosti badatelé „vyčetli“ šamanismus, posvátný sňatek, kněžky místo kněží apod. Přehled všech teorii, které se v této souvislosti v odborné literatuře objevili je např. u Samuel (2008, s. 3–8).
9. Tohle je možná spíš problém překladu do češtiny.
10. Existuje mnoho teorií, které se snaží vysvětlit, proč zanikla. Žádnou z nich nelze ovšem spolehlivě potvrdit. „Příznaky počínající krize protoindické civilizace jsou patrné již dlouho před příchodem Indoevropanů a mohly souviset s náhlým zhoršením životního prostředí či nějakou živelnou pohromou – zasolením půd, klimatickou změnou v důsledku odlesnění, odkloněním vodních toků v důsledku tektonické činnosti, ničivým suchem, povodněmi, přesměrováním monzunového proudění anebo se zhoubnou epidemií“ (Strnad et al., 2008, s. 37)
11. J. Nestor nakládá velice volně s označeními „harrapská kultura“, protože ji vztahuje i na Mohendžodaro. Abych nezvětšoval zmatek, budu používat obecný pojem „protoindická kultura“ případně „kultura povodí Indu“.
12. https://en.wikipedia.org/wiki/Iran_(word)
13. Ještě před Sánkhja-kárikou měl existovat sánkhjový text zvaný Šašti-tantra. Ten se nedochoval (pokud existoval), ale mohl být možná i o pár století starší. Zdaleka ale nebyl tak starý jako Brhadáranjakópanišad nebo Čhándógjópanišad.
14. Co pojem „jóga“ označuje a neoznačuje je hodně komplikovaná otázka. V minulosti si s těmito nálepkami nikdo hlavu nelámal, takže jako jóga bylo označovány i různé praxe, které bychom dnes s jógou nespojovali a někdy zase naopak věci, které dnes chápeme jako jógu tak označované nebyly. Ale nebudeme si to teď komplikovat.
15. Tedy jeho hlavním cílem bylo dokázat, že všechny tyto filosofické systémy jsou chybné a jediným správným je advaita védánta. Ale za tím účelem je bylo třeba nejprve kategorizovat a popsat.
16. Ono totiž nešlo o dvě různé školy. Pataňdžali nejspíš psal sánkhjový text. Ale ani sánkhja nebyl v jeho době nějakou přesně definovanou školou. První, kdo oddělil jógu a sánkhju byl Ádi Šankaráčárja asi v 8. století ve svém komentáři k Brahma-sútrám (II.I.1-3). Zajímavé je, že i zde Ádi Šankaráčárja nejdřív vyvrátí sánkhju a pak jen dodá, že „tímto je vyvrácena i jóga“ (II.1.3), takže i jemu bylo zřejmé, že jsou si hodně blízko. Vztah jógy a sánkhji je nesmírně zajímavá otázka, ale opět by to chtělo samostatný článek :)
17. Johannes Bronkhorst (1983) dokonce ukazuje, že až do konce 1. tisíciletí komentátoři Sánkhja-káriky obecně přijímali existenci Boha, i když v jejich systému nehrál ústřední roli (a nebyl stvořitelem světa). Až Sánkhja-sútry (14. století) obsahují argument, jehož cílem je přímo dokázat neexistenci Boha (Nicholson, 2017).
18. V celém textu přepisuje překladatel nesprávně sanskrtské kriyā jako „kríja“. Podle českého standardu je správně „krija“ (nebo ještě přesnější „krijá“).