Átma-šataka

„Átma-šataka“ je na západě velice známou básní. Někdy se jí říká také „Nirvána-šataka“ nebo jednoduše „Čidánanda“ a tradičně bývá připisována Ádi Šankaráčárjovi, kterému je připisována nekonečná řada kratkých básní. U drtivé většiny můžeme o jeho autorství z úspěchem pochybovat a tato báseň není výjimkou. Řekl bych, že si v tomto případě můžeme být dokonce jisti tím, že ji Ádi Šankaráčárja nenapsal. Důvody mne napadají hned dva: první je, že Ádi Šankaráčrája by v refrému jen těžko použil slova „Šivó’ham / jsem Šiva“, protože byl višnuistou.¹ Druhý důvod je gramatika této básně. Ta je totiž tak prostá až je to zarážející. Většina učenců minulosti i současnosti se snažila spíše ukázat svoji znalost sanskrtu a hlavně v básnických dílech se často používaly různé zvláštní a zajímavé gramatické konstrukce. Tady je většina textu jen v jednom pádu. Ádi Šankaráčárja byl znalec sanskrtu a určitě by s lehkostí udělal takovýto text básničtějším a košatějším.

I když tedy autorem není Ádi Šankaráčárja neubírá to text na významu. Jeho popularita tkví jednak v té jednoduché gramatice, protože takto je snadné porozumět originálu a druhak ve filosofickém poselství. Básně jsou většinou spíše různé chvalozpěvy, vyjadřující oddanost danému božstvu. Zde je ale obsahem stručné shrnutí základní myšlenky advaita védánty. Myslím, že není potřeba, abych se pouštěl do nějaké detailní interpretace, protože text je jasný sám o sobě.

Bohužel popularita tohoto textu vedla k velkému množství komolení a momentálně existuje hromada variant, které se liší v pár slovech, ale i v celých řádcích. V textu níže jsem se snažil uvést ty nejčastější, na které jsem narazil. Určitě jsem ale nevyčerpal všechny varianty, které po internetu kolují. Existuje ještě celá řada variant, kde byl sanskrt zkomolen do úplných nesmyslů. Tyto varianty zde ani neřeším. Pokud se různé varianty básně hodně rozcházejí existuje u textů připsaných Šankaráčárjovi snadná pomoc. V roce 1910 vyšlo totiž jeho souborné dílo (Sri Vani Vilas Press, Srirangam²) a toto vydání je většinou bráno jako autoritativní. Bohužel i když je tam plno básní (dva svazky z dvaceti), tak tuto jsem tam nenašel a proto nemám jednu hlavní verzi, ze které bych vycházel.

V češtině existuje hodně překladů této básně, ale většinou jsou z angličtiny (dokonce i já jsem jeden takový překlad před mnoha lety udělal). Tento překlad jsem proto udělal přímo ze sanskrtu a připojil jsem k němu pár poznámek ohledně některých filosofických termínů.

Sanskrt je jako vždy přepsán do latinky podle normy IAST, ale v textu překladu nebo v komentáři používám standardní přepis do češtiny.

---

Átma-šataka

Átman se většinou překládá jako „Já“. Není tím myšleno naše individuální já, ale naše skutečná vnitřní podstata, která je dle učení advaita védánty identická s absolutnem (brahman, zde autor v refrému zvolil jméno boha Šivy, ale evidentně je tím myšleno abstraktní božství a ne nutně konkrétní podoba boha). Šataka znamená šestka a označuje se tak báseň skládající se z šesti dvoj-verší. Název Átma-šataka není ovšem snadné přeložit hezky do češtiny. Různé autoři zvolili třeba „Píseň Já“, „Báseň o naší pravé podstatě“ apod. S žádným z překladů ale nejsem úplně spokojen a spíše bych se přiklonil k tomu nechat název v sanskrtu.

---

~ 1 ~

manaḥ = mysl; buddhi = rozmysl, intelekt; ahaṃkāra = ego; cittāni = mysl; na = ne; aham = já; na = ne; ca = a; śrotra = sluch, uši; jihve = jazyk; na = ne; ca = a; ghrāṇa = čich; netre = oči; na = ne; ca = a; vyoma = prostor; bhūmiḥ = země; na = ne; tejaḥ = oheň; na = ne; vāyuḥ = vítr; cit = vědomí; ānanda = blaženost; rūpaḥ = podstata, podoba; śivaḥ = Šiva; aham = jsem; 

Nejsem mysl (manas), rozmysl (buddhi), ego (ahankára) ani pamět (čitta). Nejsem ani sluch a chuť, čich či zrak. Nejsem prostor, země, oheň ani vítr. Jsem Šiva v podobě vědomí-blaženosti.

Manas (mysl), buddhi (rozmysl), ahankára (ego) a čitta (paměť) jsou technické termíny z védánty. Jsou to jednotlivé součásti našeho vnitřního psychologického fungování a dohromady se označují jako antahkarana (vnitřní nástroj). Je potřeba neplést si je s podobnými termíny z jógy či sánkhji. Tam antahkarana také figuruje, ale skládá se pouze z buddhi, ahankáry a manasu. Čitta je v józe jiné označení pro samotnou antahkaranu.³ Zde se budeme držet čistě výkladu podle védánty.

Manas neboli mysl definuje Svámí Tédžómajánanda takto: „Myšlenky ve stavu nerozhodnosti tvoří mysl. Mám jít na ten film, nebo nemám? Možná bych mohl jít zítra. Ale budou mít lístky? Tento stav váhání trvá, dokud se nerozhodneme. Mysl je tvořena rovněž emocemi.“⁴ Buddhi je taková vyšší myšlenková funkce, která rozhoduje (narozdíl od manas, která je nerozhodná). Ahankára se překládá jako ego, ale není to ego ve smyslu západní psychologie. „Myšlenka „Já jsem konatel“ je ego. Ego neznamená pýchu. Je to pocit individuality, pocit konatelství.“⁵ Čitta je „schopnost paměti, která uchovává všechny získané informace.“⁶. Základní myšlenkou zde je, že nejsem žádnou součástí psyché.

Šrótra (ucho), džihva (jazyk), ghrána (čich), nétra (oko) jsou běžné termíny pro orgány poznávání (džňánéndrija). I když doslova přeloženy nesou názvy orgánů, nejde o fyzické orgány, ale spíše o funkce (stejně jako naše smysly).

Vjóma (prostor), bhúmi (země), tédžas (oheň) a váju (vítr, vzduch) jsou jednotlivé živly, které známe i v evropském myšlení. Zajímavé je, že tu chybí voda. Slyšel jsem různé úvahy o tom, proč ji zde autor nezmínil. Protože z textu můžeme usoudit, že autor nebyl dobrým znalcem sanskrtu, myslím si, že to je prostě proto, že se mu nevšela do verše a tak ji vynechal (dobrý sanskrtista by zvolil nějaké jiné vyjádření tak, aby se mu tam vešlo všech pět živlů).

~ 2 ~

na = ne; ca = a; prāṇa = prána, životní energie; saṃjñaḥ = uvědomovač, znalec; na = ne; vai = zdůrazňovací částice; pañca = pět; vāyuḥ = vítr; na = ne; vā = nebo; sapta = sedm; dhātuḥ = tělesná složka; vā = nebo; pañca–kośaḥ = pět obalů; na = ne; vāk = řeč; pāṇi = ruka; pādau = nohy; na = ne; ca = a; upastha = “ta část dole”, pohlavní orgány; pāyu = anus; cit = vědomí; ānanda = blaženost; rūpaḥ = podstata, podoba; śivaḥ = Šiva; aham = jsem; 

Nejsem znalcem prány ani pět životních dechů. Nejsem sedm složek těla ani pět obalů. Nejsem řečí, rukami, nohami, pohlavím ani řitním otvorem. Jsem Šiva v podobě vědomí-blaženosti.

Tento verš začíná pro mně poněkud nejasným slovním spojením „prána-sandžňa„. Původně jsem myslel, že by se dalo přeložit jako „to, co je známo jako prána“, protože taková fráze se občas v textech objevuje, ale gramaticky to nejde⁷ Sandžňa je zde ten, kdo poznává nebo ten, kdo si uvědomuje. Prána-sandžňa je tedy ten, kdo zdá pránu nebo si je vědom prány. Nevím ovšem, co by tím bylo myšleno, aby to v daném kontextu dávalo smysl a nemůžu se zbavit pocitu, že to je gramatická chyba. Většina překladatelů „sandžňa“ prostě vynechá překládá pouze jako „nejsem prána ani pět životních dechů“.

Paňča-váju⁸ (pět životních dechů) je prána, apána, samána, vjána a udána. Ty se opět vyskytují v indickém myšlení už od Upanišad a ve zkratce jsou to různé podoby životní energie, která udržují naše tělo i mysl v chodu.

Sapta-dhátu je termín, který je častý v ájurvédě. Jde o sedm složek, z nichž se skládá naše tělo, konkrétně: plazma (rasa), červené krvinky (rakta), svaly (mánsa), tuková tkáň/tuk (méda), kosti a chrupavky (asthi), kostní dřeň & nervová tkáň & pojivová tkáň (madždža) a sperma (šukra).⁹

Paňča-kóša neboli pět obalů je velice častý koncept z védánty. Naše skutečné Já (átman) má přes sebe těchto pět obalů, která je potřeba na cestě k němu postupně překonat. Poprvé se objevuje už v Upanišadách, kde má slavný popis v Taittirijópanišadě (III.1-6). První obal je obal potravy (annamaja-kóša), druhý je obal životní energie (prána-maja-kóša), třetí je obal mysli (manómaja-kóša), čtvrtý je obal intelektu (vidžňánamaja-kóša) a poslední je obal blaženosti (ánandamaja-kóša). Detailní definice těchto kóš z hlediska védánty jsou obsaženy v Tattvabódha¹⁰

Váč (řeč), páni (ruka), páda (noha), upastha („to dole“, pohlaví), páju (řitní otvor) jsou dohromady označovány jako orgány činnosti (karméndrija). Podobně jako orgány poznávání z předchozího dvojverší, nejsou pouze fyzickými orgány ale spíše funkcemi. Ruce bychom mohli definovat spíše jako uchopování, nohy jako pohyb, pohlaví jako plození a řitní otvor jako vylučování.

~ 3 ~

na = ne; me = mně, moje; dveṣa = odpor; rāgau = a touha; na = ne; me = ; lobha = hamižnost; mohau = a oblouznění; madaḥ = pýcha; na = ne; eva = vskutku; mātsarya = závist; bhāvaḥ = pocit, nálada; na = ne; dharmaḥ = dharma; na = ne; ca = a; arthaḥ = majetek; na = ne; kāmaḥ = touha; na = ne; mokṣaḥ = osvobození;

Odpor ani touha nejsou moje. Hamižnost ani poblouznění nejsou mé. Není moje dokonce ani pýcha ani pocit závisti. Ani dharma, ani majetek, ani touha ani mókša. Jsem Šiva v podobě vědomí-blaženosti.

Toto dvojverší začíná trochu jinak než předchozí. Poprvé zde není pouze mnohavýznamové „na“ („ne“), ale tentokrát tu máme i zájmeno „me„, které je dativem nebo genitivem první osoby jednotného čísla, tj. buď „mě“ nebo „moje“. Můžeme to tedy číst tak, že moje není nic z toho, co zde autor uvádí anebo že nic z toho se mne netýká.

Dvéša (odpor) a rága (touha) jsou známé duo (ve stejném významu jsou třeba i v Jóga sútrách II.3 a jinde). Jsou to dva naše základní módy, jak se vztahujem ke všemu okolo nás: buď to chceme anebo nechceme. Oboje dvoje je ale chápáno jako forma připoutanosti (tj. i když se chci nečemu vyhýbat, tak je to forma připoutanosti) a nakonec je potřeba se zbavit obou dvou.

Lóbha (hamižnost), móha (oblouznění, zmatení), mada (pýcha) a matsárja (zavist) jsou čtyři z „šesti nepřítel“ (šad-ripu). Ještě zde chybý káma (touha) a kródha (hněv). Těchto šest vlastností je tradičně chápáno jako hlavní překážka pro dosažení osvobození.

Dharma (ctnost), artha (majetek), káma (touha) a mókša (osvobození) jsou tzv. cíle lidského života (purušártha). O tyto čtyři by měl podle védského učení usilovat každý člověk.

~ 4 ~

na = ne; puṇyam = zásluha; na = ne; pāpam = hřích; na = ne; saukhyam = radost, štěstí; duḥkham = utrpení, nespokojenost; mantraḥ = mantra; tīrtham = pouť; dānam = dávání darů; yajñāḥ = oběti; aham = já; bhojanam = jezení; na = ne; eva = vskutku; bhojyam = pojídané; bhoktā [od bhoktṛ] = pojídající; 

Nejsem zásluhami ani hříchy. Nejsem radostí ani smutkem. Ne mantra, pouť, dávání almužen ani oběti. Nejsem jezením (zakoušením), pojídaným (zakoušeným) ani pojídajícím (zakoušejícím). Jsem Šiva v podobě vědomí-blaženosti.

Zásluhy a hříchy jsou asi srozumitelné (v češtině pro ně někdy používáme termín dobrá a špatná karma). Také radost a smutek jsou u nás stejné jako v Indii.

Opakování manter (mantra), chození na poutě (tírtha), dávání darů (dána) a vykonávání ohňových obětí (jadžňa) jsou tradičně chápány základní duchovní praxe podle učení Véd. Díky nim máme získat dobrou karmu, přízeň bohů a třeba se i narodit v příštím životě v některým z nebeských světů. Ale ani jedno z toho nevede k vysvobození (mókša/nirvána) a proto je autor také neguje. Bohužel je zde opět velice prostá gramatika a není zde žádbé sloveso. Významově je to srozuitelné, ale špatně se to překládá.Buď bychom mohli volnějši: „Skutečné Já není v mantrách, poutích, dávání almužen či v obětech“ nebo více ve shodě se zbytkem textu „Nejsem mantrou, poutí, dáváním almužen ani obětmi“. Význam je v obojím stejný.

Mimochodem je zde varianta textu, kdy některé verze místo „na títrham“ („ne poutí“) čtou „na védam“ (ne védami, tj. nejspíše „ne studiem véd“). Smysl textu to nijak dramaticky nemění.

Bhódžana (jezení), bhódžja (pojídané) a bhóktr (pojídající) nesouvisí nutně pouze s jídlem, jak by naznačoval doslovný překlad. V Indii se tyto termíny běžně používají ve významu prožívání či zakoušení. Jde tedy o proces zakoušení, to, co je zakoušeno či prožíváno a ten, kdo to zakouší či prožívá. Je to trochu podobné jako v češtině, kde vstřebáváme jednak živiny, ale zároveň můžeme vstřebávat i zážitky apod.

~ 5 ~

na = ne; mṛtyuḥ = smrt; na = ne; śaṅkā = strach, pochybnost; na = ne; me = mně, moje; jāti = zrození, kasta; bhedaḥ = rozdělení; pitā  = otec; na = ne; eva = vskutku; me = mně, moje; na = ne; eva = vskutku; mātā = matka; janmā = zrození; bandhuḥ = příbuzný; mitram = přítel; guruḥ = učitel; na= ne; eva = vskutku; śiṣyaḥ = žák

Nejsem smrtí ani pochybností ani rozdělováním druhů zrození. Nejsem otec ani matka ani zrozením. Nejsem příbuzný, nejsem přítel, učitel ani žák. Jsem Šiva v podobě vědomí-blaženosti.

Existuje varianta, se kterou jsem se setkal pouze jednou, kde tato sloka začíná „na mé mrtjušanka“ (na me mṛtyu-śaṅkā). Pak by překlad byl „Neexistuje pro mne strach ze smrti“ případně „Nemám pochybnosti ohledně (své) smrti“¹¹. To by dávalo dobrý smysl.

Džáti-bhéda (rozdělování druhů zrození) by se dalo doslova číst i „rozdílnost kast“. Džáti je doslova zrození, ale běžně je to označení pro kastu. V hinduistickém systému existují čtyři hlavní varny (bráhmani (kněží), kšatrijové (válečníci, vládci), vaišjové (obchodníci, řemeslníci atd.), súdrové (nejnižší kasta). Každá z těchto varn má v sobě bezpočet různých džáti. Džáti jsou konkrétnější, je to třeba kasta ševců nebo kasta obchodníků s obilím apod. Často mají i regionální charakter, takže některé džáti byly speciální jen pro daný region. Autor zde ale nemusel myslet džáti pouze ve významu kasta, ale jako jakýkoli druh zrození (tj. ani ne nutně v lidské podobě) a proto překládám doslovně.

~ 6 ~

ahaṃ nirvikalpo nir-ākāra-rūpo
vibhur-vyāpya (VAR: vibutvācca) sarvatra sarvendriyāṇām (VAR: sarvendriyāṇi) ।
sadā me samatvaṃ na muktir-na bandhaḥ (VAR: na cāsaṃgataṃ naiva muktir-na-meyaḥ)
cidānaṃdarūpaḥ śivo’haṃ śivo’ham ॥6॥

aham = jsem; nirvikalpaḥ = neměnný; nirākāra = bez podoby, bez tvaru; rūpaḥ = podoba, podstata; vibhuḥ = projevené, vše, co je; vyāpya = prostupujíc; (vibhutvāt = [svou] mocí; ca = a); sarvatra = všude, vždy; sarva = všechny; indriyāṇām = mezi smysly; (sarvendriyāṇi = smysly;) sadā = vždy, stále; me = mně, moje; samatvaṃ = jednostejnost; muktiḥ = osvobozený, osvobození; bandhaḥ = spoutanost (na = ne; ca = a; asaṃgataṃ = ne-spojený, oddělený; na = ne; eva = věru; muktiḥ = osvobození; na = ne; meyaḥ = meřitelný)

Jsem neměnný a moje podstata nemá podobu. Prostupují vším projeveným i všemi smysly. Jsem vždy jednostejný, ani osvobozený ani spoutaný. Jsem Šiva v podobě vědomí-blaženosti.

Tato pasáž se velice špatně překládá. Existuje zde totiž velké množství variant a jejich kombinací. Významově je asi jasná a proto se většina překladatelů rozhodla pro velice volný překlad, který ale zachová smysl. Občas je to až tak volné, že je to na mně trochu moc¹² a rád bych se zde pokusil o doslovnější verzi.

Matoucí je obzvlášť druhý řádek. Vibhur-vjápja je doslova „prostupující vše jsoucí“ a není úplné jasné, proč se poté opět opakuje sarvatra neboli „vše“. V tomto čtení tam je zbytečné. V jiné variantě je ale vibhur-vjápja nahrazeno vibhutváčča, což dává mnohem lepší smysl. Vibhutváčča sarvatra znamená „všudypřítomný [svou] mocí“ a je to asi trochu narážka na popis átman ze Švétášvatarópanišady III.21, kde je popsán prakticky stejně ¹³ Advaitové texty běžně přebírají popisy átman z Upanišad a není proto nic divného, že by se objevil i v této básni (spíš by bylo divné, kdyby zde žádný citát či parafráze z Upanišad nebyla).

Další bod, který se v překladech většinou přeskakuje je, jak se to s těmi „všemi smysly“ (sarva–indrijánám/indrijáni). Indrija je označení buď pouze pro pět orgánů poznávání (džňánéndrija tj. smysly, viz první sloka) anebo pro džňánéndrija spolu s karméndrija (orgány činnosti, viz druhá sloka). Ze stavby věty vyplývá, že autor jimi proniká stejně jako veškerým stvořením, ale významově to nedává úplně smysl. Hned jako první není jasné, proč by indrija měly být uvedeny zvlášť, když už bylo řečeno, že proniká vším. Bylo by možné také zcela jiné čtení tohoto řádku, pokud bychom vzali variantu: Vibhutváčča sarvatra sarvéndrijánám. To by šlo přeložit: „[Jsem osvobozen] od moci všeho i od moc smyslů“, tj. nic nademnou nemá moc, ani smysly. To by dávalo smysl, ale bohužel je to gramaticky trochu kostrbaté a navíc v této větě chybí sloveso (a také se ztratí ta narážka na Švétášvatarópanišadu).

Existuje zde opět častá varianta čtení, kdy se místo sarvéndrijánám čte sarvéndrijáni. Sarvéndrijánám je genitiv množného čísla s tím, že v sanskrtu má genitiv trochu širší význam než u nás, takže ho můžeme přeložit jako „mezi všemi smysly“. Sarvéndrijáni je nominativ množného čísla, tj. všechny smysly“. Významově jsou opět totožné.

U třetího řádku existují dvě zcela odlišné varianty. První je přeložená výše. U ní bych chtěl zmínit pouze slovo samatvam, která je zde přeloženo jako „jednostejnost“¹⁴ a objevuje v Bhagavadgítě II.48 jako definice jógy: „Jednostejnost nazývám jógou.“¹⁵ Druhá varianta čtení je na čásangatam naiva muktir-na-méjah, což znamená „Nejsem oddělený, ani osvobozený ani měřitelný“.

Možný by se mohlo zdát paradoxně, že ve výčtu toho všeho, co nejsme, najdeme i „nejsem osvobozený“. Paradox je to ovšem jen zdánlivý. Z hlediska advaita védánty je jakákoli identifikace s něčím stále známkou přítomnosti ega a tedy ještě nejde o pravé poznání Já (átman). Dokonce i identifikace s představou „jsem osvobozený“ je nevědomostí. Skutečné poznání Já nelze popsat a proto je nutné neulpívat ani na pocitu „jsem osvobozený“.

---

1. Víme o tom z jeho děl, u kterých není pochyb o autorství. Ale někdy v historii (snad okolo 14. stol.) se Šankaráčárjova linie přeorientovala na šivaismus a zpětně je tedy zobrazován s šivaistickými symboly apod.
2. Online je dostupné zde: https://archive.org/details/CompleteWorksOfSriSankaracharyaIn20Volumes1910Edition/
3. Tyto pojmy z hlediska sánkhji jsou poměrně detailně popsané v sérii článků: 25 tattev podle sánkhji: buddhi a ahankára, manas a „nástroje“.
4. Komentář Svámího Tédžómajánandy k: Ádi Šankaráčárja: Tattvabódha (z aj př. Martin Vinkler). Adviata. cz, 2013, str. 97-98. Dostupné též zde: http://www.advaita.cz/wcd/e-knihy/tradicni-advaita/shankara_tattvabodha.pdf
5. Komentář Svámího Tédžómajánandy k: Ádi Šankaráčárja: Tattvabódha (z aj př. Martin Vinkler). Adviata. cz 2013, str. 98. Dostupné též zde: http://www.advaita.cz/wcd/e-knihy/tradicni-advaita/shankara_tattvabodha.pdf
6. Swámí Paramárthananda: Védánta, posvátná nauka indické filozofie (př. V. Lepičovský). Onyx 2013, str. 86-87.
7. Drobný rozdíl v koncovce saṃjñaḥ vs. saṃjña.
8. Netuším proč autor použil tento termín v jednotném čísle. Doslova je to „pět dech“. Z toho, co znám, je běžnější varianta v množném čísle tj. paňča-vájava (pañcavāyavaḥ). Ale sanskrt v poetických konstrukcích dovolí hodně výjimek a zas takový odborník nejsem, takže nechci tvrdit, že to je vyloženě chyba.
9. Překald jednotlivých dhátu je podle: Vasant, Lad: Učebnice ájurvédy, 1. díl, Základní principy (př. H. Eassey). Maitrea 2013, str. 138.
10. Ádi Šankaráčárja: Tattvabódha (z aj př. Martin Vinkler). Adviata. cz 2013, str. 69-78. Dostupné online: http://www.advaita.cz/wcd/e-knihy/tradicni-advaita/shankara_tattvabodha.pdf
11. Strach ze smrti dává lepší smysl než pochybnost ohledně smrti. Šanka sice může znamenat strach či obava, ale ve védántě se používá mnohem častěji ve významu pochybnost a strach ze smrti se většinou popisuje jinak. Proto radši uvádím obě varianty.
12. V mnoha případech už ani nejde o překlad, ale spíše o volnou úvahu. Pro ilustraci: narazil jsem na anglický překlad, kde autor první řádek (aham nrivikalpó nirákárarúpó) překládá jako „Jsem věčně neměnný, vždy se nacházím v transcendentálním poznání, osvobozený od činů a od následků činů“ (I am eternally unchangeable, always situated in transcendental knowledge, free from action and from the consequences of action). Jediné slovo, které odpovídá originálu je „neměnný“ (unchangeable). Vše ostatní je čistě fantazií „překladatele“. To už je tak volné, že nejde dost dobře mluvit o překladu.
13. Sarvagataṃ vibhutvāt. Podle př. D. Zbavitele: „všudypřítomný svou mocí“.
14. Takto ho překládá J. Filipský a J. Vacek.
15. Samatvaṁ yoga ucyate.