Většinou se věnuji psaní článků a překladů o historii jógy, které jsou někdy zároveň i o praxi. Mnoho historických textů nám může ukázat hlubší porozumění, ať už si „jógu“ definujeme jakkoli. Ale někdy jsou tu články čistě historické, které z hlediska praxe nemají valnou hodnotu. Tohle je přesný protipól. Tento text nemá vůbec nic společného s historii jógy, ale obsahuje – alespoň podle mého názoru – duchovní moudrost. Může nám ukazovat na mystickou skutečnost přítomnou pod povrchem běžně chápaného náboženství – ať už to je hinduismus, buddhismus nebo křesťanství. Narazil jsem na čtenou verzi tohoto článku od Samaneri Jayasāry na Youtube, a velice mne oslovil. Rozhodl jsem se ho přeložit…

„Dech“ od Jamese Nestora jsem hodně doporučoval a stále doporučuji. Pokud někdo o dechu nic neví, tak je to podle mě výborný úvod. Kniha psaná tak, že člověka motivuje, je v ní přehled různých přístupů k dýchání, takže člověk získá docela rozhled o tom, co se všechno dělalo a dělá. Ale také z hlediska historie jógy je to také kniha plná nepřesností, chyb, a dokonce úplných nesmyslů. Protože tuto knihu stále doporučuji, řekl jsem si, že sepíšu, které přesně věci mi tam přijdou nepřesné (mám v plánu pak tento článek sdílet s těmi, kterým jsem tuto knihu doporučil :)). Omezím se zde jen na oblast historie jógy. Obecně J. Nestor ve svém psaní trpí…

Myslím, že jsem ještě nikdy nepoužil rozkazovací způsob v názvu článku, ale věřím, že tady si to můžu dovolit. Bhagavadgítá je totiž jeden z textů, o kterém si myslím, že by si ho měl přečíst každý. Teda asi ne úplně každý. Pokud jste třeba šamanem indiánského kmene v amazonské džungli, tak to není nutné. Ale jinak – třeba zde v našem evropském kontextu (i pokud jste šamanem nějakého místního kmene) – je podle mne Bhagavadgíta tak významná (i jako dílo světové literatury), že by si ji měl přečíst každý. To platí dvakrát víc, pokud se věnujete józe. A desetkrát víc, pokud jógu učíte. Nejde o to, že byste měli Bhagavadgítu…

Jedna z věcí, které se hodně změnila v průběhu 20. století bylo vnímání toho, kdo to je „jógin“. Dneska si jako jógina případně jóginku představíme někoho, kdo je hodně ohebný, cvičí, zdravě jí a pokud je ženou, tak prakticky non-stop nosí legíny nebo pokud je mužem, tak chodí v šortkách i v zimě. Tohle je ale velice vzdálené starším představám. Pro běžného Inda či Evropana začátku 20. století byl „jógin“ spíše kouzelník. Většinou nevzhledný (tak trochu jako dnešní „houmlesák“), ale ve skutečnosti hodně mocný. Běda vám, pokud jste ho rozhněvali. V Indii byli takto vnímání jógini a fakíři minimálně několik posledních století. Pro ilustraci jsem vybral různé příběhy o „Fakirech a jogínech z moderní…

Už nějaký pátek uveřejňuji na sociálních sítích různé tipy na knížky a používám k tomu #joginovaknihovna. Abych měl tyhle tipy někde pohromadě, tak jsem si řekl, že je průběžne budu archivovat v tomto článku. Jsou více méně náhodně za sebou. Někdy je doporučuji prostě podle nálady, někdy je to knížka, kterou jsem právě dočetl anebo mne jeden tip inspiruje k dalšímu apod. Jednou za čas bych chtěl nějaké související tipy vybrat do samostatného článku. Tady je ponechám ale prostě tak, jak byli uveřejněny na FB nebo instagramu. Mimochodem ne vždy jde o tip na knihu v pravém slova smyslu. Některé jsou spíš knižními zajímavostmi, které jsou důležité z historického hlediska…

Následující text je překladem kapitoly z knih „Satsanga and Svadhyaya“ od Svámího Šivánandy (1887–1963) (celá dostupná v angličtině zde). Svádhjája neboli studium textů je jednou ze základních jógových praxí – už Pataňdžali ji zařadil mezi nijamy. Dnes se ale často opomíjí. Čtení knih bývá chápáno jako „teorie“. Ale studium určitých textů je naopak zásadní jógovou praxí, pokud člověk nemá přístup k žijícím světcům. Mimochodem Svámí Šivánanda je právě autorem známého výroku, že gram praxe je lepší než tuna teorie. A do té praxe počítal právě i studium textů. V následujícím překladu jsem přidal všechny poznámky pod čarou a také poznámky v závorkách. Svádhjája neboli zbožné studium posvátných knih Svámí Šivánanda…

Tahle mantra je u nás velmi známá díky Eduardu Tomášovi. Pamatuji si, když ještě v televizi běžel cyklus „Paměti mystika“, který vždy končil touto mantrou. Stejně tak Eduard Tomáš končil i hodně svých promluv, a tak se postupně dostala do všeobecného povědomí. Zde je například profil Eduarda Tomáše v GENu, který také končí touto mantrou (nastavil jsem čas právě na konec a podle youtube je to nejsledovanější část videa): Vždycky jsem si nad ní ale lámal hlavu. Od nikoho jiného jsem ji nikdy neslyšel a nevěděl jsem kde se vzala. Jednu chvíli jsem i přemýšlel, jestli si ji Eduard Tomáš nevymyslel. Pak mi zas nedávala smysl v sanskrtu. Teď se mi už snad…