Myslím, že jsem ještě nikdy nepoužil rozkazovací způsob v názvu článku, ale věřím, že tady si to můžu dovolit. Bhagavadgítá je totiž jeden z textů, o kterém si myslím, že by si ho měl přečíst každý. Teda asi ne úplně každý. Pokud jste třeba šamanem indiánského kmene v amazonské džungli, tak to není nutné. Ale jinak – třeba zde v našem evropském kontextu (i pokud jste šamanem nějakého místního kmene) – je podle mne Bhagavadgíta tak významná (i jako dílo světové literatury), že by si ji měl přečíst každý. To platí dvakrát víc, pokud se věnujete józe. A desetkrát víc, pokud jógu učíte.

Nejde o to, že byste měli Bhagavadgítu milovat. Klidně se vám nemusí vůbec líbit. I když je třeba v hinduismu hodně uznávaná a pro celou řadu tradic to je ta nejposvátnější kniha, tak existují také tradice, které Bhagavadgítu neberou tak vážně. Tedy to, že se věnujete józe neznamená, že by se vám Bhagavadgíta musela líbit. Ale je prostě dobré si ji alespoň jednou přečíst, a pak si třeba říct: „Hmm, nic moc.“

Navíc Bhagavadgíta je krátká. 700 veršů přečtete v klidu za odpoledne. Audio kniha trvá něco přes 3 hodiny a když ji člověk čte potichu, tak to zvládne ještě rychleji. Mně například trvá cesta do práce asi 30 minut a naposledy jsem Bhagavadgítu vyposlechl za tři dny cesty do práce a zpět. Navíc hned několik verzí je dostupných i zadarmo, takže skutečně nic nebrání tomu si ji přečíst.

---

Jakou Bhagavadgítu číst?

Bhagavadgíta byla do češtiny přeložena hodně krát. První překlad vznikl už v roce 1877 a potom následovalo ještě minimálně devět dalších. Technicky jich je víc, protože pár překladů oficiálně nevyšlo a od některých překladů existuje více verzí, protože je překladatelé přepracovávali apod.

Doporučil bych tyto tři překlady: 

Jaroslav Vacek a Jan Filipský

První z nich je zlatý standard a asi nejkvalitnější překlad Bhagavadgíty do češtiny. Jaroslav Vacek a Jan Filipský byli oba indologové a podařilo se jim ze sanskrtu skutečně co nejpřesněji přeložit text Bhagavadgíty. Jejich překlad vyšel asi ve třech vydáních. Ten nejstarší se pořád velice snadno (a docela lacino) sežene po antikvariátech. Osobně bych ale doporučoval edici, která vyšla v rámci sborníku „Základní texty východních náboženství 1: Hinduismus“, protože tam je jednak celý text Bhagavadgíty (s rozumně uspořádanými poznámkami), ale také tam najdete ukázky z celé řady dalších hinduistických textů (pár védských hymnů, něco z upanišad, něco z purán atd.). 

Doslovnost tohoto překladu mne nepřestává udivovat. Zkoušel jsem si sám také některé pasáže z Bhagavadgíty přeložit, ale když jsem to pak porovnával s překladem Filipského a Vacka, viděl jsem, jak se jim podařilo využít možnosti češtiny skutečně na maximum, aby se přiblížili originálu. Jedna z nevýhod tohoto překladu ale souvisí právě s tou doslovností. Překladatelé totiž přeložili vše, tj. všechny pojmy. Byl to překlad určený pro širokou veřejnost v 70. letech, takže je pochopitelné, že tam nenechávali sanskrtské termíny. Bohužel pro nás je pak text paradoxně někdy hůře srozumitelný. Např. v celém textu nenajdete nikde jedinou zmínku o józe, ale je pouze o „sebekáznění“ (karmajóga je sebekáznění činy atd.). Což je naprosto přesný překlad slova jóga, ale když jsem tento překlad četl poprvé, tak mi nedošlo, co se tím myslí. Podobně je tomu s termíny sattva, radžas, tamas, prána, apána, pránájáma atd. Dnes bychom je nepřekládali, proto nás trochu může mást, že jsou zde přeložené, takže člověk musí občas hádat: „Tohle má být v originále nejspíš pránájáma? Tohle asi je sattva?...“

Věz, že to, co nazývají odříkáním, je sebekáznění, ó Pánduovče. Vždyť nikdo se nestane mužem kázně, kdo se nevzdal chtění.
Praví se, že činy jsou prostředkem pro mudrce, jenž touží dovršit sebekázeň, a jakmile ji dovršil, je mu prostředkem zklidnění.
Vždyť vzdá-li se všeho chtění a neulpívá na smyslových předmětech ani na činech, pravé se o něm, že dovršil sebekázeň.

– Bhagavadgítá 6.2–4 (překlad Filipského a Vacka)

Výhody

• velice přesný překlad
• přeloženo přímo ze sanskrtského originálu odborníky na sanskrt, kteří skvěle ovládali i češtinu
• žádné ideologické příměsi či interpretace
• dobře dostupný

Nevýhody

• přeloženo je všechno včetně odborných termínů

---

Vydání:

• Filipský, Jan, a Jaroslav Vacek, přel. Bhagavadgíta. 1. Praha: Odeon, 1976.
• Filipský, Jan, Oldřich Friš, Vladimír Miltner, Jaroslav Vacek, a Dušan Zbavitel, přel. Základní texty východních náboženství. 1, Hinduismus. Vydání druhé – revidované. Praha: Argo, 2020.

---

Rudolf Skarnitzl

Druhý překlad je od Rudolfa Skarnitzla. Ten bylpořízen z anglického překladu do Sarvepalliho Radhakrishnana i s jeho komentářem. Tento anglický překlad byl určen pro širokou veřejnost a komentář se nesnaží jít do filosofických hloubek, ale spíš se v něm autor zamýšlí nad významem učení Bhagavadgíty pro dnešní společnost. To ho činí velmi zajímavým a přístupným pro mnoho lidí. Díky tomu, že jsou zde ponechány již známé termíny v sanskrtu (jóga je zde „jóga“, sattva je „sattva“ atd.), tak může být také srozumitelnější pro studenty jógy.

Nevýhodou je, že Rudolf Skarnitzl nepřekládal z originálu. Přeci jenom překlad z angličtiny vždy nutně obsahuje určitý významový posun oproti překladu z originálu. Čeština zde nedosahuje vzletných výšin a přepis sanskrtských termínů do češtiny by také mohl být lepší. Osobně mi ale tento text přijde srozumitelnější pro běžného zájemce o jógu, který už nějaký ten sanskrtský termín zná (oproti překladu Filipského a Vacka). 

Čemu se říká zřeknutí se, věz, Ardžuno, že je ukáznění činnost. Nikdo se nestane jóginem, kdo se nevzdá svých sobeckých záměrů.
Pro usilovně hledajícího, který touží po dosažení jógy, je činnost prostředkem. Když dosáhl jógy, pak je nejlepší zůstat klidný.
Když člověka již nespoutávají smyslové objekty a činnosti a když se vzdal všch úmyslů, pak se o něm říká, že dosáhl jógu.

– Bhagavadgítá 6.2–4 (překlad Rudolfa Skarnitzla)

Výhody

• snadno srozumitelný studentům jógy
• komentáře pomáhají k hlubšímu zamyšlení nad textem, i pokud nejste filosof

Nevýhody

• špatně se shání (ale viz dále)
• překlad není pořízen z originálu

---

Vydání:

• Radhakrishnan, Sarvepalli, a Rudolf Skarnitzl, přel. Bhagavadgīta. 1. Praha: Onyx, 2007.

---

Rudolf Janíček

Třetí překlad je od Rudolfa Janíčka (1904–1988), který byl dlouhou dobu nejrozšířenějším českým překladem. Za svůj život přeložil Bhagavadgítu celkem třikrát, takže existují tři mírně odlišné verze. Bohužel Rudolf Janíček neuměl sanskrt (překládal z několika jiných překladů) a příliš se v indické filosofii neorientoval. Mohlo by se proto zdát, že takový překlad nelze doporučit – nicméně je tu jeden rys, kterým stojí za pozornost. Rudolf Janíček měl velmi poetický styl. Sanskrtský originál je ve skutečnosti báseň. Když si přečtete výše uvedené překlady, tak vás asi ani nenapadne, že originál je poetický. Naopak když čtete překlad Rudolfa Janíčka, tak sice není vůbec přesný, ale je velmi poetický a krásný. A to je také důležitý aspekt Bhagavadgíty.

Královský synu, to co se nazývá nelpěním na ovoci činů, je vlastně ukázněností činnosti! Je to zvládnutí mysli, oné strůjkyně proměn a zřeknutí se svého sobectví a touhy.
Praví se, že činy jsou prostředkem pro člověka, jenž touží dovršit sebekázeň. Jakmile ji divršil, další činy již nečeří klidnou hladinu jeho mysli.
Člověk je skutečně odpoután teprve tehdy, když mu jeho mysl, ona strůjkyně proměn, přestala předvádět svůj nekonečný běh rozmanitých dějů.

– Bhagavadgítá 6.2–4 (překlad Rudolfa Janíčka, 1989)

Výhody:

• Krásný jazyk
• Velmi poetický

Nevýhody

• Překlad není pořízen z originálu
• Překlad není obecně moc přesný

---

Vydání:

• Janíček, Rudolf, přel. Bhagavadgítá, neboli, Zpěv vznešeného. Železný Brod: Jaroslav Jiránek, 1945. (Tohle je první verze překladu a podle všeho stejný rok vyšlo i druhé přepracovan vydání)
• Janíček, Rudolf, přel. Bhagavadgíta neboli zpěv vznešeného. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1989. (Tohle je třetí verze Janíčkova překladu).

---

Jakou Bhagavadgítu nečíst?

Měl jsem možnost nahlédnout do všech českých překladů kromě překladu Procházkova, který vyšel v roce 1900. Z těch všech překladů mohu doporučit jen ony tři výše uvedené. Normálně bych zde skončil, ale protože často dochází ohledně Bhagavadgíty ke zmatku, tak bych chtěl také zdůraznit, které Bhagavadgíty nečíst:

„Krišňácká“ Bhagavadgítá

V Čechách je asi nejrozšířenější překlad od Šríly Prabhupády zakladatele ISKCONu známější u nás jako hnutí Harké Kršna. Členové hnutí šíří tento překlad neúnavně v rámci své misijní činnosti, a to někdy až lehce agresivním způsobem. Také pokaždé když Bhagavadgítu zmíním v nějakém postu na sociálních sítích, tak se tam dřív nebo později objeví někdo z ISKCONu, kdo začne vysvětlovat, jak je nejlepší Prabhupádův překlad atd. Nepochybuji že, až tento článek budu sdílet na FB nebo na instagramu, tak se někdo takový opět objeví 🙂

Ovšem překlad Šríly Prabhupády není překladem v pravém slova smyslu – ze všech českých překladů se nejméně drží originálu a je hodně doktrinálně zatížený, tzn. nejde tolik o překlad jako o výklad Bhagavadgíty v duchu učení gaudíja-vaišnavismu.¹ To je samozřejmě super, pokud vás zajímá právě gaudíja-vaišnavismus nebo ještě lépe učení Šríly Prabhupády. Ale není to to, co hledáte, pokud vás zajímá Bhagavadgítá. Také nejde říct, že tento komentář k Bhagavadgítě by byl nějakým způsobem zásadní. Samotná tradice gaudíja-vaišnavismu vznikla až tisíc let po napsání Bhagavadgíty, takže si nemůže nárokovat nějaké výsadní právo na Bhagavadgítu (i když to členové ISKCONu rádi dělají).

Když odhlídneme od doktrinálního zatížení, tak je problematický i samotný text. Většina vět je neuvěřitelně šroubovaná a používá nesmyslně komplikované výrazy. Indolog Zdeněk Štipl poznamenal následující o ISKCONovém překladu Bhágavata-purány a podle mne to platí i pro překlad Bhagavadgíty: „Bohužel tento překlad nelze považovat za zdařilý, a to nejen kvůli nevhodnosti překládat původní sanskrtský originál přes druhý jazyk, v tomto případě angličtinu. Kromě zavádějících doktrinálních vsuvek a interpretací samotného zakladatele ISKCONu se v něm objevuje obrovské množství stylistických chyb, nevhodný výběr českých ekvivalentů slov (prakticky v každém druhém verši), závažné prohřešky proti gramatickým pravidlům češtiny apod. Tam, kde sanskrtský originál dokáže čtenáře vtáhnout do napínavého děje, je český překlad Prabhupádova anglického překladu kostrbatý a k uzoufání nudný. Překrásné literární pasáže působí neumělou volbou slov mnohdy až směšně a závažnější filozofické partie prozrazují, jak chabou znalost náboženského a kulturního kontextu purány, ale i samotné indické reality překladatelé disponovali.“²

---

Kde sehnat Bhagavadgítu?

Výše doporučené překlady se dají snadno sehnat v antikvariátech. Dobře se v nich hledá přes muj-antikvariat.cz. Stačí napsat třeba „Bhagavadgíta Filipský Vacek“ a určitě to něco najde (v 70. letech všechny knihy vycházely v neuvěřitelně velkých nákladech).

Ale jde to ještě snáz! Několik verzí se dá najít i zadarmo na internetu:

Překlad Rudolfa Skarnitzla v PDF: Žáci Rudolfa Skarnitzla zpřístupnili jeho překlad v PDF scanu zde: https://www.ramana-maharisi.cz/article/bhagavadgita-s-komentari-sarvepalli-radhakrisnana

Překlad Rudolfa Skarnitzla jako audio kniha: http://www.rudolfskarnitzl.cz/Knizni_preklady/knizni_preklady.htm Zde je dostupné jednak PDF a také audio verze (s komentářem nebo bez). Je potřeba sjet až úplně dolů. Bhagavadgítá je druhá od konce.

Překlad Rudolfa Janíčka jako audio kniha: https://www.korenyjogy.cz/bhagavadgita-audio-kniha-v-cestine/ Tady je na youtube verze, která vznikla profesionálně (nevím bohužel jak a kdy, ale myslím, že je to tato verze). Jen záznam se zachoval přes nahrání z rozhlasu na audiokazetu, takže trochu pokulhává kvalitu zvuku.

---

Kde se dovědět víc o Bhagavadgítě?

Možná vás Bhagavadhíta zaujala a chtěli byste vědět trochu více o její historii, kontextu či různých komentářích atd. Dobrým zdrojem jsou dvě knihy:

• Davis, Richard H. The Bhagavad Gita: a biography. Lives of great religious books. Princeton: Princeton University Press, 2015.
• Malinar, Angelika. The Bhagavadgītā: Doctrines and Contexts. Cambridge: Cambridge University Press, 2009.

---

1. Gaudíja-vaišnavismus je silně devocionální tradice, která vznikla v 15. století v Bengálsku, a ke které se hlásí také ISKCON. ISKCON a gaudíja-vaišnavismus nejsou ovšem identické pojmy. Je mnoho lidí, kteří jsou gaudíja-vaišnavové, ale přitom nepatří k ISKCONu.
2. Štipl, Zdeněk, př. Život vznešeného Kršny. Vydání první. Edice Orient, sv. 39. Praha: Academia, 2021, str.32.