Esence jógové praxe podle Pataňdžaliho

Pataňdžali ve svých Jóga sútrách popisuje velice známou osmi dílnou jógu (aštángajóga), ale kromě ní uvádí ještě jiný systém jógy, která označuje jako krijajóga. Krijajóga by se dalo přeložit jako jóga činu nebo volněji jako praktická jóga.¹ Je popsaná hned na začátku druhé kapitoly. Zkusíme si na ní ukázat, co vše se může v jednoduché sútře skrývat a zároveň důležitost tradičních komentářů k jejímu pochopení. V neposlední řadě je krijajóga také užitečnou praxí pro všechny, kdo by chtěli prakticky pokročit na cestě jógy.

Z komentářů budeme nejvíc pracovat s Vjásovým komentářem, který je nejautoritativnější, ale přihlédneme i k Váčaspati Mišrovi a Hariharánandovi Árnajovi. Kromě toho se opřeme též o další tradiční texty.

Vjása uvádí sútru těmito slovy:

Jóga pro toho s klidnou myslí (samáhita-čitta) byla vysvětlena [v první kapitole]. Nyní [touto sútrou začíná] výklad toho, jak může ten, jehož mysl (čitta) je rozptýlena (vjutthita) dosáhnout ustálenosti v józe (jógajukta):

तपःस्वाध्यायेश्वरप्रणिधानानि क्रियायोगः ॥ १॥
tapaḥ svādhyāyeśvarapraṇidhānāni kriyāyogaḥ ॥ 1॥
Jóga činu je tapas (sebe-ovládání), svádhjája (studium) a íšvarapranidhána (odevzdání Bohu).

Vjásův komentář:

Bez sebe-ovládání (tapas) nelze dosáhnout dokonalosti v józe. Nečistoty v mysli pocházející z kontaktu se sítí smyslových předmětů, které škodí józe, zabarvené nekonečnem² činů (karma), překážek (kléša) a připoutaností (vásana) a není možné je oslabit (či je odstranit, saṃbhedamāpadyata) bez praktikování sebe-ovládání. Proto je třeba provádět sebe-ovládání. A toto [sebe-ovládání] je nerušený klid mysli (čittaprasáda), o který by měl jógin usilovat – tak je řečeno [v písmech].

Svádhjája je opakování (džapa) očistných [manter] jako je pranava (óm) apod. nebo studium písem pojednávajících o vysvobození (mókša).

Odevzdanost Bohu (íšvarapranidhána) je věnování všech činů nejvyššímu Učiteli (tj. Íšvarovi) nebo(li) zřeknutí se plodů těchto činů.

---

Jak už bývá v sútrových textech zvykem i zde se pod každým z těchto pojmů skrývá hlubší význam, než se zdá na první pohled. Můžeme si všimnout, že tapas, svádhjája i íšvarapranidhána se objevují i v popisu aštángajógy, kde jsou zařazeny mezi nijamy. Tady ale tvoří samostatný celek. Už to, že Pataňdžali vybral právě tyto tři ukazuje, že jsou zřejmě podstatné a krijajóga je vlastně takovou esencí aštángajógy.

 

Tapas

Slovo tapas má mnoho významů. Původně znamenalo horkost, ale nejčastěji se objevuje ve významu sebe-ovládání až askese (dokonalé sebe-ovládání totiž má probouzet vnitřní žár). V běžném jazyce to může zahrnovat i různé extrémní asketické praktiky, ale to není to, o čem je řeč zde. Vjása na to výslovně upozorňuje, když říká „A toto [sebe-ovládání] je nerušený klid mysli (čittaprasáda), o který by měl jógin usilovat – tak je řečeno [v písmech].“ Zde jde o druh tapasu, který nepoškozuj tělo³, ale pomáhá udržet klid mysli. Proto jde především o ovládnutí smyslů. Jinak smysly strhávají naši mysl (vidím něco a hned to chci, slyším něco a hned na to myslím…). Budeme proto používat překlad „sebe-ovládání“.

Sebe-ovládání je v józe důležitým prvkem. Vjása ve svém komentáři přímo říká, že „Bez sebe-ovládání (tapas) nelze dosáhnout dokonalosti v józe“. Váčaspati Mišra doplňuje, že ony „nečistoty mysli“ jsou přílišným radžasem a tamasem⁴, který nám snižuje sebe-ovládání. U většiny z nás je problém, že smysly vládnou nad rozumem (buddhi) a přitom by to mělo být obráceně. Kathópanišad (III.3-6) to ilustruje příkladem vozu:

„Věz, átman (Já) na voze jede, vozem tím tělo pak je, rozum (buddhi) je vozataj vozu a mysl (manas) otěže jsou. Smysly jsou koně a vjemy jsou dráhy jejich cest…

Kdo ještě nedošel poznání, svou mysl netřímá pevně, ten dosud nezvládl smysly jako kočí své koně zlé.

Kdo však už poznání došel, kdo mysl pevně má v rukou, ten smysly naplno ovládá jako kočí výborné koně.“⁵

Proto je dobré začít pěstovat naše sebe-ovládání – krůček po krůčku od malých věcí. Můžeme začít i věcmi, které Pataňdžaliho nejspíš nenapadli: nebrouzdat bezmyšlenkovitě na sociálních sítích, nekoukat dlouho na televizi, nepřejídat se apod. Umět poručit svým smyslům je užitečné i pro ne-jóginy. Umožní nám třeba jíst zdravěji, vytvářet si lepší návyky, efektivně využít čas apod. Z jógového hlediska je ještě důležitější to, že se nám nebude do hlavy dostávat „různý bordel“. Všechno, co nám skrze mysl naše smysly přinášejí, zanechává otisk (samskáru) a podle Jóga súter je třeba budovat užitečné (ne-zabraňující, aklišta) samskáry a omezovat ty neužitečné (zabraňující, klišta) (Jóga Sútry I.5).

 

Svádhjája

Svádhjája znamená studium. Dnes se tento pojem často nepřesně překládá jako introspekce (hodně pod vlivem moderní psychologie a psychoterapie). Zde ale nejde o introspekci. Svádhjáju definuje Vjása poměrně přesně: „Svádhjája je opakování očistných [manter] jako je pranava (óm) apod. nebo studium písem pojednávajících o vysvobození (mókša).“

Studium komentátoři příliš neřeší, protože pro většinu z nich to byl každodenní chléb⁶. Pro naše potřeby můžeme studium rozdělit na tři oblasti:

1) studium textů jako takové

2) védská recitace (adhjajana, párájana)

3) opakování mantry óm

 

Studium textů

Nutnou součástí jógové praxe je studium – a to buď studium textů anebo studium s učitelem v těle (to je preferovaná možnost). Pokud máte svého učitele, tak není třeba víc řešit, protože (za předpokladu, že to je pravý učitel) se od něj dovíte vše potřebné. Podívejme se proto na studium textů.

Váčaspati Mišra ve svém komentáři k této sútře uvádí i příklady textů z Véd a Purán, které bychom mohli studovat (Purušasúktam, Rudra mandala, Brahma-párájana atd.). Nemusíme se ale omezovat jen na ně. Hlavním kritériem je, že bychom měli studovat mókša šástry neboli texty pojednávající o vysvobození. Nemusí to být rovnou Védy⁷ a nemusí to být jenom texty jógové, ale můžeme určitě přidat i sámkhju a védántu. Šrívatsa Rámasvámí o tom říká: „Vjása, autor komentáře k Jóga sútrám, uvádí, že studium písem vedoucích k mókše (neboli osvobození) také patří pod svádhjáju. Védánta, kterou představují Upanišady je označována jako mókša šástra, ostatní nivrtti přístupy jako je sámkhja a jóga také spadají pod mókša šástry. Proto je studium těchto oborů – sámkhji, jógy a védánty – součástí svádhjájy. Jak by bylo možné (pro začínající praktikující) poznat duchovní záležitosti bez studia teorie? Čím dříve začnou ti, kdo praktikují jógu, studovat texty podporující systémy jógy, tím lépe.“⁸

Jako hlavní tedy vychází védánta, jóga a sámkhja. Kdybychom měli zmínit konkrétní spisy, tak do této kategorie patří bezesporu Upanišady a spolu s nimi Bhagavadgíta. Těžko by se hledal jógin, který by nestudoval alespoň Bhagavadgítu. Pro nás mohou být tradiční texty někdy hůře srozumitelné, protože jsou psané v indickém kontextu a pro nás se vyjadřují zvláštně. Nemusíme proto naše studium začínat rovnou Upanišadami, ale můžeme sáhnout po jiných textech pojednávajících o osvobození. Problém je, že většina svatých mužů a žen nikdy nic nenapsali s výjimkou třeba básní (proč taky?). Ale naštěstí existují třeba rozhovory, které zaznamenali jejich žáci (např. rozhovory s Ramanou Maharšim apod.).

 

Védská recitace

Kromě studia jako takového může svádhjája znamenat i tzv. védskou recitaci. Slovo pro studium (adhjája) v sanskrtu znamená též čtení nebo předčítání. Tradičně se totiž nic nepsalo a bylo třeba učit se texty nazpaměť. Jejich studium pak zahrnovalo i jejich opakování nahlas. Právě pro toto hlasité recitování se používá termín adhjája. Nahlas můžeme samozřejmě číst jakýkoli text, ale v recitaci védských textů je speciální kategorií. Dle tradice totiž byly Védy zjeveny starověkým mudrcům, kteří je zaslechli v hluboké meditaci. Proto je podstatný jejich zvuk. Proto je recitace véd vázána přesně danými pravidly, které mají zabezpečit, aby jejich zvuk zůstal nezměněn a dřív, když se Védy nezapisovaly, také zajišťovala, že se je člověk naučí správně a nezkomolí je pro následující generace.

Recitace véd se tím stává duchovní praxí. Např. T. Krišnamáčárju a většinu jeho žáků byla nedílnou součástí jógové praxe. Základních pravidel pro recitaci Véd je šest (Taittirjópanišad I.2.1):

1. varna – výslovnost písmen
2. svara – tón
3. mátra – délka
4. bala – důraz
5. sáma – návaznost tónů
6. santána – plynulost

Každé z nich je pak ještě detailně rozpracováno. Nejlepší je naučit se védskou recitaci přímo od zkušeného učitele.

 

Opakování mantry óm

První dva významy svádhjájy jsou zřejmé. Vjása ale uvádí, že sem patří ještě opakování mantry óm. Mantra óm je zmíněna v Jóga sútrách vícekrát. Poprvé v I.27, kde Pataňdžali píše, že „vyjádřením (váčaka) Boha (íšvara) je óm (pranava)“ a na to hned navazuje další sútra, který říká, že by se slabika óm měla opakovat (džapa) s přemýšlením o jejím významu. Komentátoři zde rozebírají, jaký přesný vztah je mezi óm a íšvarou, což je zajímavé, ale tuto debatu necháme na jindy. Íšvara znamená doslova Pán a v Jóga sútrách se objevuje ve významu Bůh (ale ne úplně v tom významu, jak se slovo „Bůh“ používá v křesťanství). Viz také íšvarapranidhána níže. Kdo je íšvara rozebíral Pataňdžali již v první kapitole (Jógasútry I.24-26), ale nemusíme zde chodit do detailů. Zajímavé je, že Pataňdžali moc neřeší podstatu Boha apod. Vysvětluje jen to, co je třeba k praxi a zbytek nechá na náboženském pozadí studenta. Možná proto se v jógasútrách neobjevuje jméno žádného Boha (a že jich hinduisté mají), ale pouze íšvara (Pán).

Proč bychom měli opakovat mantru óm? Vjása na to odpovídá ve svém komentáři k sútře I.28: „Toto [opakování óm a přemýšlení nad jejím významem – íšvarou] přináší do mysli (čitta) jóginy jednobodové soustředění (ékagra).“

V praxi to v první řadě znamená opakovat mantru óm, v duchu s maximálním soustředěním. Ne jen tak chodit po ulici a říkat si óm, óm, óm… To „rozmýšlení nad významem“ (artha-bhávana) neznamená intelektuální proces, že bych si třeba u opakování óm připomínal vlastnosti nebo popisy Boha apod. Jedním z možných překladů bhávana by bylo i „chovat v mysli“, tj. vědět, že mantra óm se vztahuje k íšvarovi a tak k ní i přistupovat.

 

Íšvarapranidhána

Íšvarapranidhána je možné přeložit jako „odevzdanost Bohu“. Íšvarapranidhána se v Jóga sútrách objevuje víckrát, a to někdy v trochu širším významu. V rámci krijajógy má užší význam. Co k tomu říká Vjása? „Odevzdanost Bohu je věnování všech činů nejvyššímu Učiteli [tj. Íšvarovi] nebo[li] zřeknutí se plodů těchto činů.“ Toto téma je rozpracováno v Bhagavadgítě, kterou ve svém komentáři k tomuto verši cituje Váčaspati Mišra: „Máš nárok na činy, které jsou tvou povinností, ale nikdy na jejich plody. Neměj plody činů za svůj motiv, ale nebuď ani připoután k nečinnosti“ (Bhagavadgíta II.47). A Váčaspati Mišra to doplňuje dalším citátem z neznámého zdroje: „Cokoli, co dělám, ať už to je příznivé nebo nepříznivé, úmyslné nebo neúmyslné, to vše je vykonáváno pro Tebe. Pohnut tebou, to vykonávám.“

Běžný člověk vykonává činy právě pro jejich plody – vše, co dělá, dělá pro to, aby tím ničeho získali (často jsou to peníze, ale nejen je). Čím víc získá, tím lepší je to činnost. Ideálně bychom činy samotné eliminovali a nechali si jen plody činů. Ale ne vždy se podaří získat dobrý výsledek. Někdy se nám zkrátka daří a výsledky jsou dobré a jindy se zase všechno kazí, i když to děláme, jak nejlíp umíme. To, jestli budeme mít v daném oboru úspěch není příliš ovlivněno tím, jak jsme dobří, ale hodně do toho zasahuje i náhoda (mnoho prvotřídních umělců zemřelo neznámých, zatímco mnoho těch, co bylo za svého života slavných nestálo za moc – a podobné příklady najdeme asi v každém oboru lidské činnosti). Lidskou mysl to pak velice rozrušuje. Když se nedostaví očekávaný výsledek, klesáme na mysli. Máme chuť toho nechat, nevíme, jestli to děláme správně apod. Pak se zase radujeme, že se nám daří a pak jsme zase smutní, když se nedaří atd. Íšvarapranidhána znamená opak: dělat to, co máme dělat, protože jsme se cestou osudu dostali do této role, ale nestarat se o výsledek. Když se dostaví výsledek a my třeba zbohatneme, tak fajn. Když se to naopak nepodaří a my utržíme ostudu a přijdeme o peníze, taky fajn. Pořád to, co děláme, děláme nejlíp jak umíme, ale už ne kvůli výsledkům. Tím si zachováme vyrovnanost mysli. Jak říká Krišna v Bhagavadgítě (II.48): „Buď ustálený v józe, Ardžuno a prováděj činy bez připoutanosti, stejně při úspěchu i neúspěchu. Tuto vyrovnanost [mysli] nazývám jógou.”

 

K čemu je krijajóga dobrá?

Tyto tři popsané části krijajógy – tapas, svádhjája, íšvapranidhána – může v nějaké podobě vykonávat každý. Všechny se mohou stát součástí našeho běžného života. Ta největší změna nebude v tom, co děláme, ale spíš v našem vnitřním přístupu k tomu. Praxe krijajógy je tudíž doslova na dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu.  Někdy to bude víc jedna její část a potom zase druhá. Také je jasné, že se nedají hned všechny zvládnout na 100% (to nejspíš až po dosažení osvobození). Je lepší postupovat krůček po krůčku a není potřeba si na sebe hned uvalit náročné požadavky. Je lepší začít s troškou, ale vydržet. Pak se nám krijajóga dostane pod kůži a vše půjde snáz.

A proč bychom vlastně měli krijajógu dělat? Na to odpovídá Pataňdžali hned v další sútře:

समाधिभावनार्थः क्लेशतनूकरणार्थश्च ॥ २॥
samādhibhāvanārthaḥ kleśatanūkaraṇārthaśca ॥ 2॥
[Krija jóga by se měla praktikovat] za účelem přiblížení samádhi a ztenčení překážek (kléša).

Překážky (kléši) rozebírá Pataňdžali ještě podrobněji dál. A to bychom asi tuto ukázku výkladu nikdy neskončili. Postačí, když zde uvedeme, co píše Hariharánanda Áranja ve svém komentáři k této sútře: „Nečistotami jsou neklid a otupělost smyslů, které jsou zrozené z radžasu (v prvním případě) a z tamasu (v druhém), jež jsou jim vlastní. Proto se po odstranění těchto nečistot čitta otočí směrem k samádhi. Tyto nečistoty jsou jen zesílenou podobou kléš (překážek), proto jsou jejich odstraněním oslabeny i kléši (překážky). (…) Prostředkem k dosažení samádhi a oslabení kléš je krija jóga, tj. klid těla a smyslů díky tapasu, předpoklady pro duchovní uvědomění díky svádhjáje a klid mysli díky íšvarapranidháně.“

 

 

 

1. V pozdější době se pojem krija používal pro očistné techniky, pro průvodní fyzické jevy při některých duchovních praxích, nebo existuje i krijajóga, kterou učil Paramahamsa Jógánanda – to všechno je něco jiného, jen název je podobný.
2. Doslova: „bez počátku“ (anádi).  Pro přehlednost zde překládám jako nekonečno, ale pro případný detailní výklad má význam to, že jsou bez počátku.
3. Váčaspati Mišra k tomu dodává: „Tento tapas by se měl provádět pouze pokud nenarušuje rovnováhu tělesných složek (dóš).“
4. Radžas, Tamas a Sattva jsou tři základní vlastnosti (guny), které má v různém poměru vše, co můžeme vnímat (prakrti), ale zde nám jde především o guny v naší mysli.  Krišna je hezky popisuje v Bhagavadgítě: „Věz, že Neklid (radžas) má povahu vášně a vzniká z žízně a lpění; vtěleného poutá ulpíváním na činech. Však věz, že Temnota (tamas) zrozená z nepoznání je strůjcem klamu pro všechny vtělené a poutá nedbalostí, netečností a spánkem“ Bhagavadgíta XIV.7–8 (př. J. Filipský, J. Vacek, upraveno).
5. Př. D. Zbavitel.
6. Jóga sútry zajímaly spíše intelektuální bráhmany.
7. Většina z původních védských sbírek nijak neřeší osvobození, ale spíš rituály apod. Asi proto taky Váčaspati Mišra upozorňoval jen na vybrané hymny.
8. Sriwatsa Ramaswami: Yoga for the Three Stages of Life. Innter Traditions 2000. ISBN 978-0-89281-820-4, str. 72.