Jóga nejsou jen ásany (2. díl) – techniky klasické hatha jógy

V minulé části jsme se zaměřili na osmidílnou jógu – aštánga jógu, jak je popsána třeba v Pataňdžaliho Jóga sútrách. Nyní se podíváme na techniky, které jsou popisovány ve středověkých textech hlásících se k hatha józe.¹ Většina z nich má celou řadu podkategorií, které nebudeme rozebírat úplně do podrobna. Stejně jako v prvním díle, i zde nám jde především o stručný přehled toho, co nám může jóga nabídnout.

Dinačarja, mitáhára apod. (dinacaryā, mitāhāra)

Dinačarja by se dala přeložit jako “denní režim”. Jóga je od svého počátku spojena s určitou sebe-disciplínou. Většinou jde o věci jako vstávání brzy ráno, pravidelný režim, pravidelné časy pro jógovou praxi, méně mluvení apod. “Přejídání, přílišná námaha, přílišné mluvení, dodržování [zbytečných] pravidel, společnost lidí a nestálost – tato šestice přivádí jógu vniveč” (Hathapradípika I.15)². Samozřejmě ten, kdo se věnuje józe a zřekl se světského života bude mít denní režim jiný než ten, kdo se také věnuje józe, ale má práci, rodinu apod.

Sem patří také různá pravidla ohledně jóginova jídelníčku. Ten je často velmi specifický a může se lišit podle toho, jaké praxi se zrovna jógin věnuje. Specifické je jednak vynechání česneku a cibule, protože mají rozrušovat mysl a dále pak zvýšená konzumace mléka a ghí. Například hodně jóginů žije v době intenzivní praxe pouze o mléku s ghí⁴

Krija neboli šatkarman (kriyā, ṣaṭ–karman)

Očistné techniky jsou součástí jógové praxe v mnoha tradicích a často hrají velice důležitou úlohu. Často jsou popisovány jako nezbytnou přípravou, aby vůbec mohla začít jakákoli další praxe jógy – Ghéranda samhita popisuje očistné techniky jako první krok jógy. Šatkarma⁵ doslova znamená šest (šat) úkonů/činů (karma), z čehož můžeme odvodit počet těchto technik. Postupem doby jich přibývalo a tak vzniklo mnoho podkategorií. Těch hlavních šest je: “Dhauti, basti, néti, trátaka, nauli a kapálabháti – ty se označují jako šestero úkonů (ṣaṭkarmāṇi) (Hathapradípika II.22).

Ve stručnosti: Dhauti je polykání pruhu látky do žaludku a jeho opětovné vytažení. Basti je určitá podoba klystýru. Néti je čištění nosu. Trátaka je upřený pohledu na jeden bod, což má očišťovat oči. Nauli je tzv. “břišní míchačka”. A kapálabhátí je dynamická dechová technika.

Od každé této techniky existuje více typů: např. při néti si můžete nos čistit slanou vodou (tzv. džala néti) anebo šňůrkou (dnes většinou speciálním katetrem, tzv. sútra néti). Detailní výčet všech druhů a poddruhů těchto technik můžete v čeština najít v knížce Svámího Kuvalajánandy: Jógová terapie⁶ a v mnoha jiných knihách můžete najít praktické návody k jejich provádění.

Pro zajímavost jen zmíním, že jako vždy i zde existuje výjimka. Ne vždy je popisováno šest očistných technik. I výše zmíněna Hathapradípika jich popisuje sedm – ve verši II.26 je popsána technika zvaná gadžakaraní, ale ta se z neznámého důvodu nepočítá. A např. Hatharatnavali od Šrinivásy jich popisuje osm a označuje je proto aštakarma (aṣṭakarma) neboli osm úkonů.

Ne všichni, ale tyto očisté techniky doporučovali. Krišnamáčárja (a po něm i jeho žáci) je obecně nedoporučoval provádět jako prevenci, ale pouze v případě určitých potíží. Za hlavní očistnou techniku považoval pránájámu a odvolával se na tento verš z Hathapradípiky (II.38): “Podle mínění některých učitelů odstraní všechny nečistoty pouze pránájáma. Žádné jiné způsoby očisty neuznávají.” Poukazoval také na to, že většina těchto technik byla převzata z ájurvédy, kde jsou ale popsány podrobné indikace a kontraindikace pro jejich použití. Pokud bychom tyto techniky používali příliš často a pouze preventivně, začaly by ohrožovat naše zdraví.⁷

Mudra (mudrā)

Mudra doslova znamená “pečeť” a v dnešní době máme tento pojem spojený především s určitými polohami prstů. V hathajóze je to ale mnohem širší kategorie, která zahrnuje polohy celého těla. Jejich přesná definice není úplně jasná – někdy se hodně prolínají s ásanami. ale podle všeho je jich hlavní účelem usměrňování dechu a energie (a ideálně směřování této energie do páteře). Např. mahámudra⁸ je hodně blízká džánuširšásaně. Krišnamáčárja je rozlišoval podle toho, že v mahámudře se po výdechu dělá zádrž dechu se všemi třemi bandhami a páteř zůstává rovná ⁹:

Další ze známých muder je viparíta karaní (viparītakaraṇī). Její popisy ve středověkých textech jsou přinejmenším nejasné. Hathapradípika (III.76-77) ji popisuje: “Všechen nektar, který proudí z měsíce, spolyká slunce, a proto tělo zestárne. Existuje výborný postup, kterým jsou ústa slunce obrána [o tento nektar]. Ten je možné se naučit pouze od učitele a ne studiem třeba milionu textů.” V hathajógové terminologii je slunce v břiše (někdy je přímo ztotožňována s trávicím ohněm, džátharágni) a měsíc je nad měkkým patrem¹⁰

Z toho se dá tušit, že se zde budeme obracet vzhůru nohama. Ale až pozdější texty obsahují konkrétnější popis: “Polož hlavu a ruce na zem, zvedni nohy a setrvej tak. Tomu se říká viparítakaraní” (Ghéranda samhita III.31) Většinou se odhaduje, že to byla buď širšásana (stoj na hlavě) anebo sarvangásana (svíčka). Dnes se většinou vlivem Šivánadovy školy viparítakaraní chápe jako poloviční svíčka, ale třeba pro Krišnamáčárju to byla sarvangásana nebo širšásana spojená s bandhami.

Muder existuje docela velké množství. Ghéranda samhita jich popisuje dvacet pět. Patří sem mimo jiné i tři známé bandhy: múla, uddíjána a džálandhara. Některé jsou také dost kontroverzní: vadžrólí je techniky pomocí níž je semeno po ejakulaci vtaženo zpět do penisu apod. Krišnamáčárja tvrdil, že stačí dvě mudry: viparítakaraní a mahámudra.¹¹

Nádópásana neboli nádánusamdhána (nādopāsanā, nādānusaṃdhāna)

Nádópásana je možné přeložit jako naslouchání vnitřnímu zvuku.¹²

Je to zajímavá technika, která se objevuje v některých hathajógových textech. Jde vlastně o meditaci během níž se jógin soustředí do svého nitra, odkud začne po chvíli slyšet různé zvuky. Na tyto zvuky se zaměří a ty se postupně začnou měnit. “Jógin by měl svou mysl soustředit na zvuk, který slyší když jsou jeho uši zakryté rukama, dokud nedosáhne stavu dokonalého klidu. (…) Na počátku praxe jsou slyšet hlučné zvuky různého druhu. Jak praxe postupuje jsou slyšet jasnější a hlubší zvuky. Na začátku jsou slyšet zvuky připomínající rozbouřený oceán,  hrom, velký buben či činely. V prostředním stádiu jsou slyšet zvuky připomínající malý buben, lasturu, zvon a gong. A nakonec jsou slyšet zvuky připomínající zvonění malého zvonku, flétnu, vínu a včelu (bhramara). Tyto druhy zvuků jsou slyšet uvnitř těla” (Hathapradípika IV.82,84-56).

Účelem této praxe je opět zklidnit mysl: “Když je mysl spoutána pouty vnitřního zvuku (náda), opustí roztěkanost a zůstane dokonalé nehybná jako pták s přistřiženými křídly (Hathapradípika IV.92).”

V dnešní době se tato praxe učí velice vzácně. Je ovšem zajímavou ukázkou jaké všechny možné techniky v józe existují.

* * *

Ani tímto jsme ještě stručný přehled jógových technik nevyčerpali. V příštím díle se podíváme ještě na další techniky, které jsou rozšířeny mezi jóginy všech možných tradic a škol.  

(jazykové korektury: Jana Mikšíčková)  

1. Viz k tomu též http://www.korenyjogy.cz/po-stopach-jogy-3-hathajoga/
2. V jednotlivých edicích se číslování veršů liší. Zde se řídím kritickým vydáním z Kaivalyadhama – Haṭhapradīpikā of Svātmārāma (ed. Swami Digambarji, Raghunatha Shastri Kokaje). 3. vyd. Lonavla: Kaivalyadhama 2016. ISBN 81-89485-12-1.
4. ”V první fázi praxe se doporučuje jídlo obsahující ghí a mléko. Toto pravidlo není potřeba, jakmile se praxe ustálí” (Hathapradípika II.14 a prakticky stejně v Šivasamhita III.43). Z ájurvédského hlediska jde nejspíše o to, že intenzivní praxe (hlavně pránájámy) zvyšuje v těle vátu a pitu a takto je možné udržet rovnováhu. Doporučuje to např. Svámí Šivánanda ze začátku pránájámové praxe (Swami Shivananda: The Science of Pranayama. Dostupné: http://www.dlshq.org/download/pranayama.htm) a mnoho jóginů toto pravidlo dodržuje i dnes. Téměř všechny ale doporučují mitáháru neboli uměřenost v jídle. Ta je definována: “Jedna polovinu žaludku by se měla zaplnit jídlem. Jedna čtvrtina vodou a zbývající čtvrtinu nechat prázdnou pro pohyb vzduchu” (Ghéranda samhita V.22). Některé texty uvádějí mitáháru přímo v seznamu jam a nijam.³ Např. Jóga Jádžňavalkja a (nejspíše podle ní) také Šrí T. Krišnamáčárja ve své knize “Jóga Makaranda”.
5. Když se přepisují slova ze sanskrtu do češtiny, většinou se používá slovníkový tvar bez jakýchkoli koncovek (aby se to dalo dobře skloňovat a nebylo to moc komplikované). To je v tomhle případě šatkarman (ṣaṭkarman). Jenže ne vždy se to přesně dodržuje, takže najdete přepisy s koncovkami: a to buď pro nominativ sg. (ṣaṭkarma) nebo nominativ pl. (ṣaṭkarmāṇi). Všechny jsou vlastně správně.
6. Swami Kuvalayananda & Dr. S. L. Vinekar: Jógová terapie. Bratislava: CAD press 1990. ISBN 80-85349-04-3.
7. A. G. Mohan, Ganesh Mohan: Krishnamacharya, His Life and Teachings. Boston & London: Shambala 2010.
8. Existuje také buddhistická praxe stejného jména, ale jde o něco zcela jiného než v hatha józe.
9. Viz např. Sriwatsa Ramaswami: The Complete Book of Vinyasa Yoga. Da Capo Press 2005. ISBN 9781569244029, str. 45.
10. Ghéranda samhita III.29: “Slunce je v základu břicha (nābhimūle), měsíc v základu patra (tālumūle)….”
11. Viz A. G. Mohan & G. Mohan: Haṭha Yoga Pradīpikā with notes from Krishnamacharya. Svastha 2017. ISBN 978-981-11-3133-2, str. 68 (III.31.)
12. Náda (nāda) znamená zvuk a upásana (upāsanā) je častý termín pro duchovní praxi.