Jógini, fakíři a asketové: vizuální výlet do jiné strany jógy

Asi si vzpomínáte na různý vyprávění o fakírech, kteří leží na lůžku z hřebíků nebo provádějí různé triky a kejkle, aby jim diváci hodili pár mincí. Tento obrázek se stal běžnou součástí evropských (a vůbec západních) představ o Indii. Pro nás patří většinou do stejné kategorii jako zaříkávači hadů nebo polykači mečů. Ale jinak je tomu v Indii. Slovo fakír a jógin jsou totiž synonyma! A jóga byla (a pořád mnohde je) v populárních představách stále především spojována s těmito asketickými praktikami.

Když dnes mluvíme o józe, tak si ji moc s různými asketickými technikami nespojujeme. Ale hodně duchovních tradic a řádů, které praktikovali a dodnes praktikují jógu (včetně ásan) prováděli i různé askeze.¹ Asketické praktiky se postupně staly nedílnou součástí snad všech legend a vyprávění. V nich se většinou někdo oddá přísné askezi, která trvá třeba tisíce let a nakonec se mu zjeví bůh a splní mu jeho přání. Když byste ještě v 19. století řekli v Indii „jógin“, tak si běžný člověk představí nějakého takového asketu.

 

Fakír a jógin a asketa

Jaký je tedy správně rozdíl mezi fakírem a jóginem? Jediný rozdíl je v náboženství. Jógin je označení pro hinduistického světce či člověka, který se zřekl světského života, aby se plně věnoval pouze duchovní praxi. Fakír je totéž jen s tím rozdílem, že je muslim. Fakír klidně mohl praktikovat i hathajógové techniky – např. Krišnamáčárja vzpomínal, že v Kábulu potkal muslima praktikujícího hathajógu, který byl prý mistrem očistných technik (krija).²

Běžní lidé je od sebe striktně odlišovali (nejčastěji díky rozdílům v oblečení) – hinduista by si nechtěl přijít za muslimským fakírem pro požehnání apod. – ale jinak mezi fakíry a jóginy moc rozdílů nebylo a hranice byly často dosti mlhavé. I hodně historických osobností bylo někde „mezi“ – napři Sáí Bába ze Širdí (1838? – 1918).

Protože jak jógini tak fakíři vykonávali nejrůznější duchovní praxe, budu v tomto textu používat termín„asketa“. Tím odkazuji na ty, kdo se věnovali konkrétně různým formám sebe-trýznění, které jsou v sanskrtu označovány jako tapas (viz o tom také dále).

Rytiny a fotky

Různé asketické praktiky jsou natolik vizuální patrné, že si jich všimli již první Evropané, kteří do Indie zavítali. Zde je například vyobrazení asketů z knihy Jean-Baptiste Taverniera „Sbírky z cest skrze Turecko do Persie a východní Indie“ (Collections of Travels Through Turky into Persia and the East-Indies) z roku 1688:

Na této rytině můžeme vidět hned několik různých druhů askeze. Podobných rytim existuje ještě víc. Asi nejznámější  udělal Bernard Picart v roce 1729 pro svou „Encyklopedii pohanství“:

Podívejme se teď na jednotlivé askeze podrobněji

Nejčastější druhy askeze

Dhúni tap

Jednou z nejrozšířenějších asketických praxí je sezení mezi pěti ohni (paňčágni tapas nebo dhúni tap³). Funguje to tak, že se v nejteplejší část dne (a že v Indii umí být pořádně teplo) posadíte a zapálíte okolo sebe pět ohňů z vysušených kravinců (ty mají velkou výhřevnost). Přitom meditujete – nejčastěji na mantru. Většina asketů a jóginů takhle sedí každý den dokud je teplo (většinou alespoň šest měsíců v roce).

Na tomto obrázku má asketa ještě přes hlavu hadr – ten se často namáčí, aby se vedro dalo alespoň trochu snést. Ohňů je pět pouze na zařátků. Čím déle tuto praxi provádíte, tím okolo sebe máte více ohňů až nakonec tvoří téměř uzavřený kruh a jeden oheň se pak zapaluje v keramické míse položené na hlavě.⁴

Dhúni tap patří mezi askeze, kdy člověk překonává živly – zde konkrétně oheň a vedro. Existuje i opačná varianta. Ta se zase praktikuje v zimě, kdy se asketa ponáří až po krk do ledové vody a tak zůstane dlouhou dobu sedět.

Úrdhvabáhu

Další oblíbenou formu askeze je držení ruky nad hlavou (úrdhva-báhu). Praxe je jednoduchá – prostě držíte ruku na hlavou. Jediný haček je v tom, že je potřeba ji tak držet alespoň 12 let bez přerušení (hodně asketů ji tak drží celý život). Můžete je vidět i na výše uvedené rytině. Nutno dodat, že tento druh askeze tělo nenapravitelně zmrzačí.

Stání

Další variantou askeze je slib neustále stát – tj. nesednout si ani nelehnout. Většinou se dodržuje také alespoň po dobu 12 let. Aby se to vůbec dalo vydržet, tak se asketa opírá a tkovou přenosnou „poličku“, kterou si zavěsí buď o trán na stropě nebo o větev stromu apod.

„Neležení“

Dnes už se moc často nevyskytuje, ale dříve (alespoň soudě podle počtu obrázku a fotek) byla častější askeze, kdy si doytčný odepřel ležení. To si pojistil, tak že okolo krku nosil permanentně mříž. Existuje dokonce varianta, kdy se asketa ověsil různými těžkými řetězi a šlo pak spíše o zátěž.

Úrdhvamukhi

Ne všechny asketické praktiky přežili do dnešních dnů. Jednou ze ztracených je i věšení se hlavou dolů. Známe jí dnes pouze z obrázků a fotografií, ale naživo ji vidět už nemůžeme. Není úplně jasné, proč se s touto praxí přestalo. Asketům, kteří tuto techniku prováděli se říkalo úrdhvamukhi (doslova „hlavou vzhůru“, i když mi bychom asi řekli spíš „vzhůru nohama“ 🙂 ).

Lůžko z hřebíků

A nejtypičtější formou askeze jsou asi lůžka z hřebíků. Tohle byl pro lidi skutečný div – jaktože není asketa probodnut hřebíky? Dříve se hodně spekulovalo o tom, že na nich vydrží díky tenkému plechu, který se dají pod zadek. Dnes se teorie točí okolo vzdálenosti hřebíků – pokud jsou dostatečně blízko sebe, tak vám pokožku neprobodnout, protože se na ně vaše hmotnost rozloží.

Ovšem původně to zřejmě nebylo myšleno, jako předvádění nějaké předvádění nadpřirozených schopností. Byl to prostě způsob jak si, takříkajíc, zkomplikovat života. Podobně jako u předchozích askezí si odepřete určitou formu pohodlí (neležíte apod.), tak i zde spíte a sedíte na nejméně pohodlné „matraci“, jaká je k sehnání. Nejspíše až později se z toho stala snaha o předvádění nadpřirozených síl.

K čemu to je dobré?

Existuje samozřejmě mnoho dalších askezí. Většina z nich se točí okolo schopnosti zvládat extrémní vlivy živlů (třeba horko nebo zimu) nebo o navazování různých forem tělesného nepohodlí (stání, stání na jedné noze, držení ruky nad hlavou atd.). O askezi (tapas) se mluví už ve Védách, ale nevíme přesně jakou askezi tehdy prováděli. Tapas (तपस्) znamená doslova horko nebo žár a provádění askeze má u praktikujícího vyvolávat vnitřní oheň či pocit horkosti a tepla. Např. i védský Pradžápati vytvořil svět pomocí tapasu (Aitaréjabráhmana I.32.1)⁵. Je pravděpodobné, že jde o jakousi archaickou magickou techniku, která sahá až do dávnověku lidstva. „V Indii tato magická, nepopiratelně starobylá a všeobecně rozšířená tradice zaznamenala ohromný rozkvět, jaký nemá jinde na světe obdoby.“⁶

V Indii najdeme bezpočet příkladů toho, jak asketa získal díky tapasu neuvěřitelné schopnosti. Král Bhagíratha např. stál dle legendy několik set let na jedné noze a díky tomu nakonec dosáhl toho, že Ganga sestoupila na zem (do té doby to byla nebeská řeka). Častokrát i démoni dosáhnou díky tapasu různých nadpřirozených schopností a to pak bývá malér.

Jak to ale souvisí s jógou? Hodně. Spekuluje se například o tom, že některé aspekty praxe ásan se vyvinuly z kombinace meditačních pozic a pozic pro tapas (např. stoj na hlavě jako varianta úrdhvamukhi tapasu apod.). Zrároveň jsou často tapas, pránájámy i ásany dodnes praktikovány stejnými lidmi.

Na tomto obrázku jsou různé askeze (stání mezi ohni, stání na jedné noze, věšení hlavou dolů atd.) vyobrazeny vedle„normálních“ jógových technik, jako je pránájáma nebo meditace.

Askeze, show a peníze

Asketi v Indii vzbuzovali (a mnohdy ještě stále vzbuzují) velikou úctu. Zde samozřejmě velmi brzo vytušili příležitost všelijací podvodníci, kteří začali provádět různé asketické praxe na veřejnosti a tak od pozorujícího davu získali velké množství milodarů. Z toho se vyvinula úplně samostatná kategorie vizuálně zajímavých kousků, do kterých se dostali i jógové ásany. Dnes běžně v Nepálu narazíte na sannjásiny, kteří vám za několik rupií zapózují na fotografii s nohama za hlavou. Dříve byla tato vystoupení skoro cirkusovými čísly – někteří asketové prohlašovali že pijí jedy či kyseliny, předváděli kouzelnické triky, polykali předměty a opět je vyzvraceli, propichovali si jazyk či tváře apod.

„Ač je jich (asketů) velmi mnoho, požívají přece úcty, ani i pověrečného uctívání širokých mas lidu, jenž věří, že často, ač ne vždy, ovládají neomezenou nadpřirozenou moc k dobru nebo ke zlu.

Indové jsou ovšem – právě jako Evropané – zcela správně přesvědčení, že kutna nečiní mnicha. Mezi fakiry a sadhu-y jest mnoho podvodníků těžících z víry lidu, a někteří jsou nejen obratnými kejklíři nýbrž i lidmi přímo nebezpečnými.“⁷

Bohužel právě toto vedlo ke zhoršení pověsti hathajógy. Na začátku 20. století hathajógu už radši nikdo ze vzdělané společnosti nezmiňoval, aby nebyl spojován s podobnými kejklemi (viz Proč se aštánga józe říká aštánga jóga)

Je to jóga?

Toto je dobrá otázka. Pro ty, co tyto asketické praxe vykonávají to jóga je. Pro běžného Inda to také je jóga. Ale pro mnoho jiných tradic, škol či duchovních řádů to jóga rozhodně není. Askeze se v sanskrtu většinou označuje slovem tapas (asketa je pak tapasvin, तपस्विन् nebo tjágin, त्यागिन्). To najdeme už v Jóga sútrách (II.1.):

Jóga činu (krija-jóga) se skládá z askeze (tapas), studia (svádhjája) a odevzdanosti Bohu (íšvara-pranidhána).

Ovšem v Pataňdžaliho době ještě tapas neoznačuje výhradně ty praktiky, které jsme viděli na obrázcích výše. Jde spíše o praxi nepřipoutanosti k věcem či skromnosti⁸.

Konkrétně o tapasu (zde přeloženém jako „pokání“) mluví Krišna v Bhagavadgítě (XVII.14-19):

Tělesným pokáním (tapas) se nazývá uctívání bohů, dvojzrozenců, učitelů a moudrých, čistota, přímost, cudnost a nenásilnost.
Slova, která nerozruší, jsou pravdivá, milá a blahodárná, a stejně tak pravidelné přednášení vedu se nazývá pokáním (tapas) řeči.
Pokáním mysli se nazývá jasnost mysli, mírnost, mlčení, sebeovládání, niterná očista.
Toto trojí pokání, které se svrchovanou vírou konají lidé ukáznění, kteří netouží po jeho plodech, se zve pokáním Čistoty [sattva].
O pokání konaném kvůli vážnosti, poctám, věhlasu a dokonce z pokrytectví se zde hovoří jako o nestálém, vratkém, založeném v Neklidu [radžas].
Pokání konané z pošetilého rozmaru sebetrýzněním, nebo aby se ublížilo druhým, se připisuje Temnotě [tamas].⁹

Vidíme, že tento tapas nemá nic společného s týráním či mrzačením těla. Navíc pokud člověk trýzní své tělo, tak jde o tamasickou askezi, kdy je člověk v zajetí nevědomosti a rozhodně nevede k dobrým výsledkům. Jógini tudíž chápou tapas jinak. Všeobecně se straní těch praktik, které by mohli zmrzačit tělo a tapas má pro ně spíše význam sebe-disciplíny a etiky.

1. Především dašanámi sannjásinové prosluli doslova sebe-mrzačením. Viz také dále.
2. A.G. Mohan: Krishnamacharya, His Life and Teachings. Boston & London: Shambala 2010, str. 63.
3. Toto označení je podle mého názoru nejčastější, ale protože je v hindštině, tak je považována z „hovorové“.
4. http://www.adolphus.nl/sadhus/tapasv.html#panchagni
5. Mnoho autorů zde vidí paralelu s dalšími indoevropskými mýty a šamanskými technikami, kdy se v těle vyvolává horkost, viz M. Eliade: Jóga, nesmrtelnost a svoboda. (Př. Jiří Našinec a Jiří Vízner). Praha: Argo, 1999. ISBN 80-7203-092-2, str. 91 an.
6. M. Eliade: Jóga, nesmrtelnost a svoboda. (Př. Jiří Našinec a Jiří Vízner). Praha: Argo, 1999. ISBN 80-7203-092-2, str. 91.
7. Karel Weinfurter: Divy a kouzla indických fakirů. 3. Vydání. Praha: Vojtěch Šeba 1947, str. 11-12.
8. Různí komentátoři Jóga súter zde uvádějí různé definice tapasu. Většinou jde o odhodlanost věnovat se józe – řekli bychom disciplinovanost. Jiní tam počítají např. celibát, službu guruovi, nepřejídaní se atd.
9. Př. J. Filipský a J. Vacek