Manju Jois: jóga není vojna

Lenka Nechvátalová (z Jóga Divoši) udělala v říjnu 2016 rozhovor s Manjuem Joisem. Ten pak vyšel také v časopise Jóga Dnes (leden/únor 2017). Zde jej ponechám v nezměněné podobě.

Je nejstarším synem proslulého šiřitele Aštánga jógy Pattabhi Joise. Otec ho začal s každodenní praxí cepovat už v sedmi letech a od té doby Manju pokračuje v jeho tradici. Z Indie se ještě za mlada přestěhoval do Spojených států, kde začal učit. Cestuje po celém světě a každoročně pořádá kurzy i v Praze. Dnes je mu 72 a svůj přístup staví hlavně na humoru.

Co tě dnes jako první rozesmálo?

Všechno.

Takže ses ráno probudil a už jsi měl úsměv od ucha k uchu…

Každé ráno se vzbudím a jsem připravený jít do práce. Jsem rád ve společnosti lidí a baví mě učit. Hlavně tady jsou lidé moc milí. Cítím se s nimi fajn.

Myslíš tím tady v Praze?

Hlavně tady ve východní Evropě. Lidé jsou všude ve světě různí a já jezdím hlavně rád na toto místo. Chvíli jsem třeba v Budapešti, pak dorazím sem a užívám si to tu. A to i díky Petře, protože je výborná hostitelka. Hodně cestuješ.

Vidíš nějaký rozdíl v praxi lidí v Evropě, Americe, Austrálii…?

Někteří jsou příliš fanatičtí. Vy v Evropě prostě cvičíte a užíváte si to. Třeba v Austrálii nebo Americe to berou moc vážně a to už pak jóga není vůbec o radosti. Máš z nich pocit, že musíš něčeho dosáhnout. Já lidem prostě říkám, ať to berou s lehkostí. Zkrátka praktikujte a užívejte si to. Proto rád jezdím do Evropy, kde se umíte z praxe radovat.

Někteří vnímají aštánga jógu jako náročnou praxi. Jde podle tebe o mýtus nebo jsme si z ní sami vytvořili něco těžkého?

To si dělají lidé sami. Zároveň tímto způsobem řada učitelů učí. Dělají z toho něco jako vojnu, jenže takto se to prezentovat nemá. Můj táta touto cestou neučil. On se naopak vždycky smál a nedělal z toho žádnou vědu. Dnes se ale Západ snaží o opak. Lidé ze sebe dělají vojáky a nejsou uvolnění. Já bych řekl, že učitel jógy má být v klidu. Pokud není, nemůže klid předat ani svým žákům.

S jógovou praxí často měníme i svou práci nebo jídelníček. Je podle tebe nutné obrátit životní styl vzhůru nohama?

Vůbec ne. Ty nemusíš měnit nic, jóga změní tebe. Musíš si počkat, až to k tobě samo přijde. Není tvou povinností stát se okamžitě vegetariánem nebo dělat podobné radikální rozhodnutí. To ti neudělá dobře. V první řadě poslouchej své vlastní tělo a ono ti poví, co jíst a co ne. Pak ta změna bude zdravá. Jestliže se do vegetariánství vrhneš po hlavě, akorát ti to ublíží.

Teď k tomu, proč je jóga zdraví prospěšná. Tebe zachránila pránájama před infarktem a prý jsi tím inspiroval ošetřujícího doktora natolik, že započal svou jógovou praxi. To je docela dobrý příklad, že jóga není jen cvičení, ale i medicína. Je to tak?

Když víš, co dělat, umíš si udržet kontrolu sama nad sebou. Já jsem měl problém se srdcem, ale nikdo o něm nevěděl. Byl to dědičná nemoc ze strany mojí mámy. Ale když jsem pocítil infarkt, věděl jsem, co dělat a dělal jsem pránájámu. K tomu vám pomůže jóga. Pomůže vám předejít panice a díky tomu se k situaci postavíte se zdravým rozumem.

V půlce sedmdesátých let jsi opustil rodný Mysore a odletěl do Ameriky. Proč už ses nikdy nevrátil domů?

Začal jsem tam učit, bylo tam hodně studentů. Navíc jogíni jsou všude doma. Dnes je tohle můj domov a zítra, až přiletím do Států, budu taky doma. Jsme jako potulní sádhuové.

Stýská se ti po Indii?

Ano, je mi smutno, ale věci se mění. Dřív jsem jezdil každý rok, ale už to tak není. Můj otec i matka zemřeli, a proto jsem přestal Indii navštěvovat. Vytvořil jsem si svou vlastní rodinu tady.

Spousta jogínů ze Západu naopak do Indie létá. Myslíš, že je to v módě nebo že tam máme co objevit?

Myslím, že někteří mají za to, že musí Maisúr navštívit. Neříkám, že to nemá význam, ale není to, jako když jste katolík a musíte navštívit Řím a papeže. Hodně lidí to udělá, protože mají pocit viny. Ostatní jim říkají: „Musíš tam jet“. Myslí si, že pokud děláš aštánga jógu, musíš do Maisúru. Rozhlašují to a lidé je pak poslouchají. Taková je prostě lidská mentalita. Vydají se do Maisúru a tam si na to přijdou sami.

Pořádáš workshopy ve Spojených státech a taky ve více než 20 zemích na světě. Jsme jako jogíni jedna velká komunita?

To nevím. Tam, kam cestuju, vytvářím svou vlastní skupinu lidí. I proto jsem nedávno začal zakládat Východní akademii aštánga jógy, kde se snažím sdružovat lidi, kteří se mnou studují už delší dobu a máme k sobě vztah. Chci, abychom si vzájemně pomáhali. Když někdo pojede do Prahy, bude vědět, že je tu Petra. V Německu zas učí André. Chtěl bych, abychom to mezi sebou sdíleli.

Vzhledem k tomu, že učíš skoro padesát let, vzbudil ses někdy s myšlenkou, že už to stačilo?

Ne. Pořád mě to moc těší a zvládám to. Nevím, kdy řeknu, že končím. Dokud mě to baví, musím v tom pokračovat. Nejsem ten typ člověka, který by ráno vstal a nechtělo se mu nic dělat. To není můj styl. Takže budu pokračovat tak dlouho, dokud to jen půjde.

Začal jsi, když ti bylo sedm let…

To byla spíš taková hra.

Ale od té doby sis udržel každodenní praxi. Dokážeš si představit, kde bys byl nebo co bys dělal, kdyby nebyla jóga?

Já jsem chtěl vždycky dělat jógu po vzoru mého otce. Byl mou obrovskou inspirací. Následoval jsem tento sen a tady jsem…

Co pro tebe jóga znamená?

Seberealizaci. Jdeš dovnitř a vidíš, co se v tobě děje. Pak na sobě a na všech svých problémech začneš pracovat. Je to jako meditace. Když jednou začneš, postupně odbouráváš stres, úzkosti, napětí a zažíváš skutečnou radost. Šťastný chce být každý. Někdo jde na to přes drogy, alkohol, kouření a někdo dělá jógu. Jóga ti přináší štěstí, o tom to celé je.