Meditace nad úvodní mantrou

Většina lekcí jógy tradičně začínala nějakou úvodní mantrou. Není to pouze doména jógy – tradičně vlastně cokoli, co bylo alespoň trochu duchovní, začínalo úvodní mantrou – studium, přednáška, obřady, meditace, pránájáma, předčítání, jídlo atd. My se nyní omezíme na lekce ásan. Ty dnes už jen málokdy začínají mantrou. Hodně lidí nemá chuť se nějakou učit, tak se dá na začátek jen třikrát óm anebo se prostě přeskočí a je to. Existují naštěstí výjimky.

Nedělal jsem žádnou statistiku, ale nejčastěji používanou úvodní mantrou na lekci jógy (ásan) je podle mě „vandé gurúnám…“, a proto si jako příklad vezmeme právě tuto mantru.¹To, o čem budeme mluvit se ale dá vztáhnout na jakoukoli jinou.

Vandé gurúnám se používá na začátku lekcí tzv. „aštánga jógy“ vycházející z tradice Pattabhiho Joise.² Podívejme se nejprve na její text:

vande gurūṇāṃ caraṇāravinde sandarśita-svātma-sukhāvabodhe | niḥśreyase jāṅgalikāyamāne saṃsāra-hālāhala-moha-śāntyai || ābhāhu-puruṣākāraṃ śaṅkha-cakrāsi-dhāriṇam | sahasra-śirasaṃ śvetaṃ praṇamāmi patañjalim ||3

Klaním se k lotosovým nohám učitelů, díky jimž se odhaluje pochopení radosti skutečného Já. Jsou jako nejlepší léčitel jedů utišující nejhorší jed, kterým je oblouznění samsárou. Až po paže má podobu člověka; drží lasturu, kruh a meč; má tisíc hlav a zářivou barvu – Pataňdžalimu se klaním

Protože tyto mantry jsou psány v indickém stylu, na který většinou nejsme zvyklí, projdeme si její význam ještě postupně.

První část mantry

První část této mantry („vandé gurúnám…móha-šántjai“) pochází ze spisu Jóga Tárávali, který je připisován Ádi Šankaráčárjovi. Jde o stručný spis o třiceti devíti šlókách, který je věnován čistě rádžajóze, tj. praxi samádhi⁴. Pattabhi Jois ho podle mne dal jako úvodní mimo jiné proto, že patřil k šivaistické tradici hlásící se k Šankaráčárjovi (na rozdíl od Krišnamáčárji). Dnes díky filologickému výzkumu předpokládám, že Ádi Šankaráčárja ve skutečnosti nebyl autorem⁵, protože tento spis vznikl až po 12. století⁶, ale na tradici to nemá moc vliv.

Existuje velké množství překladů, které se ale rozcházejí v některých podrobnostech. Naštěstí je tato mantra v dobrém sanskrtu, takže se dá velice přesně přeložit. První řádek říká:

vande gurūṇāṃ caraṇāravinde
Klaním se k lotosovým nohám učitelů

Zde se někdy objevuje chyba a tento řádek je překládán jako „klaním se lotosovým nohám učitele“. Ale při pohledu na originál je jasné, že gurúnám je plurál, takže jde o více učitelů. Otázkou je: Proč lotosovým (aravinda) nohám (čarana)?

Doslovnější překlad by byl „lotosová chodidla“. Chodidla jsou důležitým symbolem. Jednak se k nim lidé skutečně fyzicky klaní, ale také se samostatně vyobrazují jako symbol různých bohů nebo učitelů (a to nejen v hinduismu – častá jsou například Buddhova chodidla). Kromě tohoto zjevného významu se „učitelova chodidla“ interpretují jako symbol pro učení, které nám učitel předal.

sandarśita-svātma-sukhāvabodhe |
díky jimž se odhaluje pochopení radosti skutečného Já.

U tohoto řádku je opět potřeba dát si pozor na gramatiku sandaršita i avabódhé jsou v duálu⁷, takže předmětem jsou chodila a nikoli učitelé. Tj. jsou to lotosová chodidla učitelů, skrze která se odhaluje (sandaršita) pochopení (avabódhé) radosti (sukha) našeho skutečného Já (sva-átma). Átman je důležitý pojem, který se vyskytuje ve většině indických duchovních textů. Doslova znamená já. Přepisuje se většinou s velkým J, protože nejde o naše individuální já, ale o naší skutečnou podstatu. Tuto tématiku rozebírají detailně již Upanišady. Hlavní myšlenka je v tom, že skutečného naplnění dosáhneme pouze poznáním átman – bez toho můžeme dělat v tomto světě cokoli, ale nic z toho nám nepřinese naplnění, spokojenost apod.

niḥśreyase jāṅgalikāyamāne
Jsou jako nejlepší léčitel jedů
saṃsāra-hālāhala-moha-śāntyai ||
utišující nejhorší jed, kterým je oblouznění samsárou.

Tento verš je zajímavý tím, že ve většině tištěných verzích začíná jinak: „džanasja jé džángalikájamáné“, kdy džanasja jé znamená „kteří [jsou] pro lidi“. Jason Birch⁸ uvádí rukopis z Wai (v jeho článku je dokonce fotka právě tohoto verše), která uvádí „nihšréjasé“. Pattabhi Jois pravděpodobně vycházel z některého z rukopisů, které obsahují tuto variantu.

Nihšréjasé můžeme přeložit jako „nejlepší“, „nemající sobě rovna“ apod. (šréjasa znamená lepší a nih je zdůraznění). Džángalika⁹ se často překládá jako zaříkávač hadů, ale míněn je spíše lékař, který se specializuje na léčbu jedu.¹⁰ A co je tímto jede? Háláhala je jméno mytologického jedu, který vyšel při stloukání mléčného moře. Hrozil, že všechny otráví, ale naštěstí ho vypil bůh Šiva. Zadržel ho ve svém hrdle, které potom zmodralo. Háláhala proto můžeme číst ve významu „nejsilnější možný jed“. Jedem je zde poblouznění (móha) sansárou. Sansára má mnoho významů. Znamená jednak koloběh zrození a smrti, ve kterém se musí všichni pohybovat, dokud nedosáhnout osvobození. Také může označovat představu, že světský život může přinést štěstí – tj. víru, že když získáme ještě něco dalšího vnějšího (auto, dům na havaji, osobní raketoplán atd.), tak se naplní naše veškeré touhy a my budeme spokojeni. Učení učitelů nás vyléčí nejen z této představy, ale ukáže nám i štěstí pocházející z našeho skutečného Já.

Druhá část mantry

Druhá část této mantry je součástí tradiční mantry k Pataňdžalimu. Není zcela zřejmé odkud pochází. Často se můžeme setkat s tím, že pochází z Bhódžova komentáře k Jóga sútrám (Bhódžavrtty), ale není tomu tak. Je z mnohem pozdějšího textu: z Šivarámova komentáře z 18. století k slavnému romantickému příběhu Vásadatta.¹¹

Někdy se tomuto typu říká dhjána mantra neboli meditační mantra. Popisuje totiž podobu Patańdžaliho tak, abychom si ji postupně mohli představovat v mysli.

ābhāhu-puruṣākāraṃ
śaṅkha-cakrāsi-dhāriṇam |

Až po paže má podobu člověka;
drží lasturu, kruh a meč;

Pataňdžali nebýval tradičně často zobrazován. Předmětem velkého zájmu se stal vlastně až ve 20. století, takže jeho ikonografie není úplně jasná. Proto se můžeme setkat s dvěma základními typy jeho zpodobnění. Jeden vykládá „až po paže“ ve smyslu od spodu nahoru. Druhý to má opačně:

Většina postav z indické mytologie má nějaké atributy, které drží v rukou. Lastura (šankha) a kruh (čakra) jsou součástí vyobrazení také boha Višnua. Zmínění kruh (čakra) byla původně skutečně vrhací zbraň, která se v Indii používala. Meč (asi) Višnu již nemá (ten bývá zobrazován s palcátem). Všechny tyto věci mají symbolický význam. Není jeden správný způsob, jak je vyložit a každá tradice je vykládá trochu jinak. Jeden z těchto výkladů by byl třeba tento: Šankha symbolizuje prvotní zvuk neboli mantru óm (která je jedinou mantrou, jež je přímo zmíněna v Pataňdžaliho Jóga sútrách). Čakra může mít mnoho významů – zde můžeme říci, že představuje překonání koloběhu zrození a smrti (samásru). Meč (asi) nejčastěji symbolizuje schopnost rozlišovat (vivéka) mezi purušou a prakrti – tj. tím, co skutečně jsem a tím, co nejsem (ale myslím si, že tím jsem). To rozlišení je jedním ze základních témat sámkhji a jógy (a v podobné podobě i védánty).

sahasra-śirasaṃ śvetaṃ
praṇamāmi patañjalim ||
má tisíc hlav a zářivou barvu
– Pataňdžalimu se klaním

Proč by měl Pataňdžali mít tisíc hlav? Podle legendy byl Pataňdžali inkarnací kosmického hada Šéšy, na kterém odpočívá bůh Višnu. Šéša má tradičně tisíc hlav (na jedné z nich nese náš vesmír). Legendu o Pataňdžaliho životě si můžete přečíst i zde. ¹² Někdy tu bývá problém s překladem a tento verš se čte: má tisíc zářivých/bílých hlav. Ale slovo švétam je gramaticky v singuláru, takže se vztahuje na Pataňdžaliho, který je tudíž bílý nebo zářivý.

Nejdůležitější součást

Mantru jsme si prošli, ale zůstává otázka: K čemu to je? Proč neříkat třeba jen třikrát óm? Anebo radši neříkat nic? Z mého pohledu je úvodní mantra (tato nebo jakákoli jiná) mnohem důležitější než ásany, který po ní následují. Často se ale podceňuje a redukuje se jen na jakýsi startovní výstřel, který všichni předrmolí, aby už mohli začít. Ve skutečnosti tím promarníme úžasnou příležitost, jak prohloubit svou praxi.

Hned na začátku se obracíme ke svým učitelům. Kdo je učitelem? Každý, kdo nám pomáhá na cestě k našemu Já bez nějakého vedlejšího motivu (nepomáhá nám za peníze, protože musí apod.). Může to klidně být člověk, kterého jsme nikdy nepotkali a známe jen jeho knihy. Paradoxně to nemusí vůbec být ten, kdo nás učí ásany (na tom není nic špatného – u toho, kdo je náš ásanový učitel, je hlavní, aby uměl dobře učit ásany). Nemusí dokonce vůbec souviset s jógou ani být osvícený apod. Jde o to, abychom k následující praxi přistupovali s pocitem vděčnosti a s pokorou.

Praxe ásan se totiž odehrává v širším kontextu než obyčejné fitness cvičení. Pojí se s nimi určité hodnoty a způsob chápání života i světa. Ty nejsou v józe dané nějak náhodně. V tradicích, které vychází od Šrí T. Krišnamáčárji, se opírají právě o Jóga sútry. Pataňdžali je v této mantře symbolem právě těchto hodnot a cílů. Je to jakási personifikace toho, co Jóga sútry obsahují.

Pro jakoukoli praxi (a asi pro jakoukoli činnost) je nesmírně důležité s jakým úmyslem ji budeme dělat. Když použijeme ásany: můžeme se každý den donutit vstát brzo ráno a mlátit s sebou na podložce v touze po provedení komplikovaných ásan, jak je známe z instagramu. Rok anebo dva to takhle můžeme vydržet, ale nakonec nás to vyčerpá a my buď přestaneme s jógou anebo přehodnotíme svůj přístup. Anebo můžeme pochopit, o co v józe jde (právě třeba díky Jóga sútrám) a podle toho chápat i svou ásanovou praxi. Z vnějšku může naše cvičení vypadat stejně, ale uvnitř bude jiné, což se projeví z dlouhodobého hlediska. Proto je důležité praktikovat se správným úmyslem a k tomu nám právě má pomoci úvodní mantra.

Vědět, co říkám

Můžeme si samozřejmě říct, že žádný úmysl apod. nepotřebuji, protože mě prostě baví ásany a nic dalšího se mi do toho nechce míchat. To je naprosto v pořádku a pak nejspíš není potřeba žádnou mantru říkat. Pokud se ale rozhodnete, že ji budete říkat, je dobré to dělat pořádně. Aby nám mantra pomohla přistupovat k praxi se správným úmyslem a pokorou, je nutné, abychom věděli, co říkáme. Tradiční jógové mantry jsou všechny v sanskrtu a je proto potřeba se naučit, co daná mantra znamená. Pokud třeba říkáme mantru věnovanou Pataňdžalimu, je dobré znát Jóga sútry, protože pak pro nás bude taková mantra mít hlubší význam. Celé jóga sútry bychom těžko shrnuli do mantry a proto se používá Pataňdžali jako jejich symbol. To samé platí, pokud říkáme mantru věnovanou Kršnovi, Šivovi atd. Výhodou pro nás může být, že Pataňdžali nebyl bůh, takže do toho nemusíme míchat náboženské otázky. Dokonce i kdybychom chtěli použít pouze mantru óm je dobré si pročíst třeba Mándukjópanišad, která skoro celá pojednává o symbolice této slabiky.¹³ Pokud bychom říkali óm bez vědomí jejího významu, tak by nám to nepomohlo nijak stanovit úmysl a mělo by to na náš přístup k praxi jen malý vliv.¹⁴

Musíme vůbec říkat úvodní mantru v sanskrtu? Nemusíme – úvodní mantra může být v jakémkoli jazyce. Výhodou sanskrtu je, že to je velice básnický jazyk, ve kterém už máme připraven bezpočet různých manter, který k tomuto účelu můžeme použít. A sanskrt má také tisíce letou tradici posvátného jazyka. Ale pokud se nám chce, můžeme říkat úvodní mantru klidně česky. Lepší, než si něco vymýšlet, je použít již nějakou existující modlitbu apod.

Úvodní mantra jako praxe

Když odříkáme úvodní mantru se soustředěním a vědomím jeho významu je to vlastně již praxe sama o sobě, protože do naší mysli vnese asociace všeho toho, co je s ní spojeno. V případě výše popsané mantry je to vše, co nás učili naši učitelé a to, co je popsáno v Jóga sútrách – což jsou všechno vznešené hodnoty a vysoké cíle. Co víc si přát? Tento přístup je jedno z hlavních kritérií, které odlišuje jógové ásany od fitness cvičení. Můžeme dělat ty nejtradičnější ásany, ale pokud bude náš úmysl jen se dobře předvést na instagram, tak to bude józe vzdálenější, než když budeme dělat ty nejmodernější cviky, ale se správným úmyslem v hlavě.

Pro jógu byla na prvním místě vždy práce s myslí (a nikoli tělem). A úvodní mantra je jednou takovou příležitostí, kdy můžeme s myslí pracovat, tak proč toho nevyužít. Tím, že je hned na začátku se její vliv odrazí na celé následující praxi, ať už to budou ásany, pránájáma nebo cokoli jiného. Proto třeba Šrí T. Krišnamáčárja odpověděl na otázku: Jaký je nejdůležitější jógový text současnosti: „Důležitější než to, je, aby student a učitel začínali a končili svou jógovou praxi modlitbou k Ananta Nagárádžovi (tj. Pataňdžalimu) a Ananta Padmanábhovi (tj. Višnuovi).“¹⁵

Dnes je to v józe třeba snad více něž když jindy. Postupně se totiž hodnoty z moderní jógy vytrácejí a tím pádem se na jedné straně mění ve fitness bez jakéhokoli hlubšího rozměru a v horších případech se v rozvíjí dokonce hodnoty opačné (stačí vzpomenout na to, že jóga je dnes miliardový byznys, ve kterém nechybí ani sexuální zneužívání apod.).

1. Druhá nejčastější je asi „yogena cittasya…“, která je věnována Pataňdžalimu a je významově velice podobná.
2. Není ale jedinou aštángovou mantrou – B. N. S. Iyengar používal jako úvodní mantru: jīvamani bhrājatphanā…
3. V tomto článku používám k přepisu sanskrtu mezinárodní standard IAST. Ten je sice přesný, ale bohužel o něco méně čitelný. V textu pak používám fonetický přepis. Český přepis i s návodem na výslovnost můžete nalézt zde: Úvodní a závěrečná mantra
4. Dnes se většinou rádžajóga chápe v širším smyslu jako celá aštánga jóga, tak jak ji popsal Pataňdžali. Tak totiž tento termín používal Svámí Vivékánanda. Ale historicky termín „rádžajóga“ označoval různé meditační techniky a v užším slova smyslu to bylo synonymum pro samádhi (viz např. Hathapradípika IV.3). Autor Jóga Tárávalí používá termín rádžajóga právě jako synonymum pro samádhi.
5. Existuje velké množství spisů, které jsou připisovány Ádi Šankaráčárjovi. Jednak je to tím, že je asi nejslavnějším autorem Indie a také to je někdy způsobeno tím, že Ádi Šankaráčárja ustanovil čtyři „kláštery“ (matha) a všichni jejich představení až dodnes přijímají jméno Šankaráčárja. Tím pádem mohl spis napsat některý pozdější Šankaráčárja. (Aby se to rozlišilo, používá se označení „Ádi Šankaráčárja“ neboli „První Šankaráčárja“.)
6. Jason Birch: The Yogatārāvalī and the Hidden History of Yoga. Nāmarūpa, issue 20, spring 2015, str. 5.
7. Sanskrt nemá jen jednotné (singulár) a množné (plurál) číslo. Má také duál. Ten se v moderní češtině zachoval jen částečně u některých slov. Můžeme třeba říci „oba“.
8. Jason Birch: The Yogatārāvalī and the Hidden History of Yoga. Nāmarūpa, issue 20, spring 2015, str. 12.
9. Tento způsob psaní je podle všeho hodně vzácný. Většinou se setkáme spíš s jāṅgulika. Ale celkově je to spíše vzácný termín.
10. Jason Birch se zmiňuje o komentáří k Jóga Tárávalí jménem Yogabhāvaprakāśikā, který vykládá tento termín jako viṣa-vaidya, tj. lékař jedů. Viz Jason Birch: The Yogatārāvalī and the Hidden History of Yoga. Nāmarūpa, issue 20, spring 2015, str. 4, pozn. 2.
11. Zoë Slatoff-Ponté: Yogāvatāraṇam, the Translation of Yoga. North Point Press 2015. ISBN 978-0-86547-754-4, str. 49. Vásavadatta (Vāsavadattā) je slavný romantický příběh, který napsal Subandhu snad v polovině 7. století. Neměl jsem bohužel možnost ověřit, jestli se ve zmíněném komentáři k tomuto dílu, tato mantra skutečně nachází.
12. Tento příběh se součástí básně popisující legendu o Pataňdžalim – Pataňdžali čaritra, kterou napsal Rámabhadra Díkšita v 17. století.
13. Slabika óm je rozbírána i v Jóga sútrách I.27 a 28. Podle Vjásova komentáře je její opakování jednou z možných praxí studia (svádhjája) (Jóga sútry II.1).
14. Viz k tomu též Jóga sútra I.28, kde Pataňdžali uvádí, že je potřeba, při opakování óm, meditovat na její význam (tad-artha-bhávanam).
15. Sri Krishnamacharya – The Purnacarya (ed. Mala Srivatsan). Chennai: Krishnamacharya Yoga Mandiram 1997, str. 108. Česky také: Šrí T. Krišnamáčárja: Otázky a odpovědi. In: Čítanka Aštánga jógy. Kořeny aštánga jógy, 2016, str. 79.