Příběh o jóginech: Górakhnáth

(Tato série článků původně vznikla pro časopis Jóga Dnes a vyšla asi před rokem. Postupně uveřejním všech šest dílů i zde.)

Tradiční jógové texty bývají většinou technické anebo filosofické. O slavných jóginech jsou zde nanejvýš stručné zmínky – nejčastěji pouze jména. Ovšem v lidové tradici najdeme celou řadu příběhů spojených s významnými jóginy minulosti. Bývají to zábavné příběhy, kde se to jen hemží zázraky, bohy i démony. V této sérii článků bychom si některé takové příběhy ukázali.

Minule jsi si povídali o Matsjéndranáthovi a dnes je na řadě nejslavnější z Náthů: Górakhnáth. Górakhnáth byl Matsjéndrovým žákem. Je považován za zakladatele linie Náthů (náth sampradája), která je dnes velkým a docela organizovaným duchovním řádem. Pro své následovníky je Górakhnáth roven bohu Šivovi a je mu zasvěceno mnoho chrámů. Dochovalo se několik děl, která jsou mu připisována – mimo jiné i slavný spis o józe Górakšašataka – ale u žádného nemůžeme autorství s jistotou potvrdit.

Jméno a historické údaje

Górakhnáth se v sanskrtu správně jmenuje Górakšanátha neboli „strážen krávou“ (gó = kráva, rakša = stráž, ochránce). James Mallinson na základě pozdějších textů odhaduje, že Górakhnáth žil v oblasti Dekánské plošiny (obrovská náhorní plošina uprostřed Indie – zasahuje nejvíce do států Maháráštra a Kartnátaka) někdy mezi 11. a 12. stoletím.

 

Narození

Matsjéndranáth se toulal krajem a jako každý správný asketa se živil žebrotou. Jednoho dne se zastavil u domu nějakého obchodníka. Na jeho zavolání vyšla ven manželka obchodníka a přinesla mu jídlo. Při té příležitosti si postěžovala, že bohužel nemají žádné děti. Nemít žádné děti bylo v té době pro indickou rodinu hotová tragédie. Matsjéndranáth ji dal trochu posvátného popela, na kterým pronesl tajemné mantry. „Když tento popel sníš, tak se ti narodí syn.“ Pak hned odešel.

Jakmile odešel zavolala ta žena své kamarádky, aby jim ukázala, co dostala od potulného askety. Ty ale začaly o celé té věci pochybovat. V maráthské verzi tohoto příběhu jedna z nich říká: „Nevěř téhle sektě s rozřízlými uchy (tj. Náthům). Dělají různé triky, aby obloudili lidi. Pokud jim uvěříš, budeš z toho mít jen škodu. Dávají lidem popel a když ho snědí, promění se v psa. Toho psa pak zavolají k sobě a v noci ho promění v ženu, aby si s ní užili. Takové věci mají ve zvyku.“ Na nátlak svých kamarádek hodí žena popel nakonec do ohniště a celou událost pustí z hlavy.

Za dvanáct let se Matsjéndranáth dostane k tomu samému domu. Opět zavolá a opět přijde obchodníkova žena, aby mu donesla jídla. Matsjéndra se jí ptá: „Kde máš chlapce, který se ti narodil?“ Žena se zalekne, protože se bojí, aby ji Matsjéndra neproklel (což mají naštvaní asketové v lidových příbězích ve zvyku). Nakonec ale prozradí, že darovaný popel hodila do ohniště. Na to se jí Matsjéndranáth zeptal: „A kam vyhazuješ popel z ohniště?“ „Tam na hnojiště.“ Matsjéndranáth rychle přejde k hnojišti a zavolá: „Alakh,“ což byl náthský pozdrav. Z hnojiště se hned ozvala odpověď a vynořil se dvanáctiletý chlapec, který doslova zářil a byly na něm zjevné božské vlastnosti. Matjséndra mu dal jméno Górakhnáth, protože těch dvanáct let ho zde chránili a živili (rakša) krávy (gó). Ženě obchodníka bylo nyní líto, že se podvolila tlaku svých přítelkyň, ale Matsjéndranáth ji utěšil a požehnal ji, aby se ji brzo narodil syn. Pak s sebou vzal Górakha a putoval dál.

 

Smaženky za oko

Górakhnáth nebyl jen tak obyčejný chlapec. Hned jak to bylo možné, požádal Matjséndu, jestli by ho nezasvětil do duchovního učení. Matsjéndra mu odpověděl: „To nejde. Nemůžu zasvětit žáka, o kterém nevím, že je toho hoden. Není moudré zasít do nezoraného pole. Musíš nejprve dokázat, že jsi toho hoden.“

Spolu pak dorazili k jednomu městu. Matsjéndranáth zůstal venku a poslal Górakha, ať vyžebrá něco k jídlu. Górakh tedy vyrazil do města. Chodil od domu k domu a vyžebral něco jídla (asketové tradičně žebrají tak, že před domem zavolají a pokud nějakou dobu nikdo nevyjde ven, nenaléhají a jdou prostě dál, aby nezpůsobovali hospodářům nepříjemnosti). Vybral nejlepší vyžebrané jídlo, a to nabídl Matjséndrovi. Ten z toho měl velikou radost a řekl mu: „Ty smaženky byly obzvlášť dobré. Přines mi je zítra znovu.“

Příští den se tedy Górakhnáth opět vydal k domu, kde dostal smaženky. To by správně vychovaný asketa neměl udělat – měl by žebrat vždy jinde – ale když si to guru přeje, tak není jiná možnost. Když stál před domem zavolal na hospodyni: „Matko, dejte mi prosím opět smaženky.“ Hospodyně vyšla ven a řekla mu: „Dneska smaženky nejsou, můžu ti dát jen něco jiného.“ Górakh naléhal: „Já ale potřebuji smaženky pro svého gurua.“ To hospodyni rozčílilo: „Jsi jako pes, kterému dá člověk jednou kus chleba a on potom pořád chodí a otravuje. Takového nenažraného asketu jsem ještě neviděla.“ A častovala Górakha dalšími podobnými nadávkami. Górakh zůstal zcela klidný a jen pořád opakoval, že potřebuje smaženky pro svého gurua a že jí za to dá cokoli, co je v jeho silách. V návalu hněvu mu hospodyně řekla: „Tak mi dej svoje oko a upeču ti smaženky!“ Górakh nezaváhal a strčil prsty do očního důlku, vytrhl si jedno oko a podal jí ho. Hospodyně se nyní polekala toho, co řekla. Zašla do domu a rychle udělala smaženky. Podala je Górakhovi řekla mu: „Je mi líto, co se stalo. Řekla jsem to bez přemýšlení. Běž prosím pryč, ať se to nikdo nedoví, jinak bych mohla mít problémy se zákonem.“ Górakh řekl: „Neboj se,“ a odešel zpět za Matsjéndranáthem.

Matsjéndranáth se Górakha hned zeptal, co se stalo s jeho okem a ten mu celý příběh vypověděl. „To je skutečné odhodlaní,“ řekl Matsjéndranáth. „Nyní mi tedy dej i svoje druhé oko.“ Górakhnáth ani tentokrát nezaváhal a vytrhl si z důlku i druhé oko. Matsjendranáth užasl: „Nikdy jsem neviděl takového žáka.“ Přejel mu rukou přes oči a ty se mu díky jeho magickým schopnostem opět uzdravily. Potom mu předal všechno duchovní učení.

V Nepálu

Górakhnáth putoval všude možně a zavítal i do Nepálu. Ovšem místní lidé se k němu zpočátku nechovali hezky, a tak Górakh pomocí svých nadpřirozených sil sebral všechny mraky a uvěznil je pod své meditační sedátko. V Nepálu tak začalo veliké sucho a nikdo nevěděl, co s tím. Naštěstí se zanedlouho vydal do Nepálu i Matsjéndranáth. Když Górakhnáth uviděl svého učitel rychle vstal, aby mu projevil úctu. V tu chvíli unikly mraky zpod jeho meditačního sedátka a začalo pršet. A díky tomu je Matjséndranáth dodnes v Nepálu uctíván jako bůh deště.

Existuje i komplikovanější verze tohoto příběhu. Podle ní přišel Górakhnáth do Nepálu, protože zde místní král všelijak utlačoval následovníky Náthů a prosazoval buddhismus jako jediné náboženství. Górakh si řekl, že musí svým následovníkům pomoci, a proto se posadil a meditoval s tím, že dokud bude meditovat nebude v Nepálu pršet. Králi se brzo doneslo, co Górakhnáth dělá a přemýšlel, co s tím. V zemi už nastalo velké sucho a všechny sýpky byly prázdné. Zjistil, že dokud Górakhnáth nevstane ze své meditace, tak pršet nebude. Poradil se se svými ministry a vymysleli lest. Nechali připravit slavností vůz a na něj připevnili velký obraz Matsjéndranátha. Celé procesí pak slavnostně vyrazilo k místu, kde Górakh meditoval. Jakmile Górakh uviděl obraz svého učitele, hned vyskočil, aby ho mohl uctít a v tu chvíli se spustil ohromný déšť. Král se zastyděl, že použil takový úskok a padl Górakhnáthovi k nohám. Poprosil ho o odpuštění a slíbil, že odedneška budou následovníci Náthů v Nepálu požívat naprosté svobody. Górakhnáth mu odpustil a pak zůstal v Nepálu ještě čtrnáct let.

 

Górakhnáthova laskavost

V mnoha příbězích vystupuje Górakhnáth jako velmi laskavý a soucitný siddha, který pomáhá chudým a bezmocný. Podle jednoho hindského příběhu poslal svého žáka Pavana vyžebrat někde trochu mléka. Pavan nevěděl, kam by měl zajít a nějací vtipálci ho poslali za starým chudým bráhmanem a namluvili mu, že je velký boháč a rád hostí askety.

Na Pavanovo volání vyšla z domu stará bráhmanka, která se rozplakala, protože neměla nic, co by mu mohla dát. Ani sami neměli dost jídla pro sebe a celý jejich dům byl na spadnutí. Pavan si uvědomil, že si z něj někdo nepěkně vystřelil. Vyžebral mléko někde jinde, vrátil se za Górakhem a celý příběh mu vypověděl. Górakhovi se zželelo oněch chudých bráhmanu. Dal Pavanovi posvátný popel a řekl mu, ať k nim opět jde a rozsype ho u nich v domě. Pavan tedy vyrazil. Uvítala ho opět stará bráhmanka, ale nevěděla, co chce, protože už mu řekla, že nic nemají. Pavan ji vysvětlil: „Vysvětil jsem svému učiteli vaši nešťastnou situaci. Jala ho lítost a poručil mi, abych u vás v domě rozsypal tento posvátný popel.“ Bráhmanka ho tedy vpustila dovnitř a Pavan zde rozsypal onen popel.

Jakmile skončil, už stál na zápraží nějaký muž. Měl vůz plný pytlů a dalších věcí. Vše předal starému bráhmanovi. „A kdo mi to všechno posílá?“ Neznámý muž mu odpověděl: „To ti nemohu říci. Jen mi řekni, kam to mám složit.“ V pytlech pak starý pár našel mnoho potravin, oblečení i šperky.

 

Závěr

Górakhnáth je oslavován jako jedna z nejvýznamnějších postav duchovních dějin Indie. Příběhů o jeho životě existuj bezpočet a tyto jsou jen malou ukázkou. Spolu s Matsjéndranáthem bývá legendami označován za zakladatele hatha jógy a dodnes existuje ásana, která nese jeho jméno (podle jedné interpretace připomíná padmásanu podle jiné je to ásana nesrovnatelně těžší):

„Dej chodila otočená vzhůru mezi lýtka a stehna a pečlivě přikryj paty dlaněmi otočenými vzhůru. Stáhni krk a hleď na špičku nosu. To se nazývá Górakšásana, která přináší jóginům úspěch“ (Ghérandasamhita II.24-25)

Navíc Górakhnáth dosáhl díky praxi jógy nesmrtelnosti, takže se s ním můžete pořád setkat někde v odlehlých koutech Himálají. Pokud tedy máte dobrou karmu.