Příběhy o jóginských kouzlech

Jedna z věcí, které se hodně změnila v průběhu 20. století bylo vnímání toho, kdo to je „jógin“. Dneska si jako jógina případně jóginku představíme někoho, kdo je hodně ohebný, cvičí, zdravě jí a pokud je ženou, tak prakticky non-stop nosí legíny nebo pokud je mužem, tak chodí v šortkách i v zimě. Tohle je ale velice vzdálené starším představám. Pro běžného Inda či Evropana začátku 20. století byl „jógin“ spíše kouzelník. Většinou nevzhledný (tak trochu jako dnešní „houmlesák“), ale ve skutečnosti hodně mocný. Běda vám, pokud jste ho rozhněvali.

V Indii byli takto vnímání jógini a fakíři minimálně několik posledních století. Pro ilustraci jsem vybral různé příběhy o „Fakirech a jogínech z moderní doby“, které uvádí Karel Weinfurter ve své knize „Divy a kouzla inidických fakirů“. Její první vydání bylo již roku 1913 a v češtině to byla kniha přelomová, co se jógy týče. Karel Weinfurter tyto příběhy čerpá z knihy I. C. Omana „The Mystics, Ascetics and Saints of India“ (Londýn 1905). Nejspíš je sám chápal jako pravdivá vyprávění (snažil se v nich rozpoznat určité okultistické principy apod.). Dnes bychom na ně již tímto způsobem nenahlíželi a ani je tak zde nechci prezentovat. Spíš představují něco jako „mytologický archetyp“ jógina. Podobná vyprávění totiž klidně v Indii zaslechneme i dnes. To, že nejsou historicky přesná, nám nemusí vadit, protože naším cílem je podívat se na to, jak byli jógini vnímání svým okolím. Chceme prostě získat představu o tom, co si běžný Ind představoval pod pojmem „jógin“. Zajímavé je to pro nás také proto, jak hodně se to odlišuje od naší současné představy.

Samozřejmě tato lidová percepce „jógina“ se odlišovala od toho, jak jógini vnímali sami sebe a jak byla jóga (i další duchovní tradice) popisována v textech, které psali sami jógini. Ale např. nadpřirozené síly hrály vždy důležitou roly a velká část např. hatha-jógových nebo tantrických textů věnuje mnohem více prostoru dosažení nadpřirozených sil než osvobození (mókša apod.).

Pozn. k přepisu: Všechny termíny z indických jazyků jsem v následujícím textu opravil podle současného standardu. Nechtěl jsem ale nijak víc zasahovat do textu, takže skloňování jsem ponechal v původní podobě.

Fakír vs. jógin: V lidsvém chápání jsou termíny fakír a jógin prakticky synonyma a obě označovaly potulného asketu. V užším slova smyslu byl jógin potulným asketou hinduistickým, zatímco fakír byl potulným asketou muslimským. Ale v praxi se běžne zaměňovali.

Souvesející: Jógini, fakíři a asketové: vizuální výlet do jiné strany jógy

– – –

Karel Weinfurter:

Divy a kouzla indických fakirů

Kapitola IV.: O Fakirech a jogínech z doby moderní (ukázka)

Z Omanova díla vyjímáme několik vypravování o magii moderních sádhu-ů.

V Dakkanu¹ žil sardár (náčelník), jenž se veřejně přiznával, že nevěří v bhúty (skřítky a víly). Jistý sádhu ho však ujišťoval, že opravdu existují, Sardár žádal nějaký zřejmý důkaz toho, až se sádhu zavázal, že nevěřícímu dokáže pravdu svého tvrzení pod podmínkou, že obdrží za svou námahu sto rupií. Nabídka byla přijata.

V džungli bylo zvoleno osamělé místo k provedení pokusu. Tam se sešel sardár s několika přáteli se sádhu-em o půlnoci a kolem místa, kde seděli, učinil sádhu daleko znatelnou čáru na zemi. Za tuto čáru nesměl se nikdo odvážiti pod nebezpečím smrti nebo možného ublížení. Když se všichni usadili a pohlíželi do nočního temna, vládnoucího kolem, pronesl sádhu zaklínací formule a zanedlouho se objevilo ve vzdálenosti dostřelu muškety množství fantastických, holohlavých skřítků, kteří drželi v rukou svítící kusy dřeva a poskakovali kolem. Po krátké chvíli strašidla zase zmizela.

Ani po tomto experimentu nestal se sardár věřícím a vyzval sádhua, aby své duchy přinutil k novému zjevení. Muž se vymlouval, ale když mu byla slíbena odměna v podobě zlatého náramku, uvolil se k novému pokusu příští noci. Tentokrát zjevila se strašidelná děvčata a místo hořících dřev měla v rukou rozžaté hliněné lampy. Zjevy mávaly těmito lampami ve tmě, ale nedaly se nijakým způsobem přiláká ti blíže než na vzdálenost dostřelu z muškety.

Tímto druhým pokusem dal se již sardár přesvědčiti. (Oman, str. 54.)

Následující událost, jest citována z listu »Civil and Military Gazette, Lahore«, ze dne 23. dubna r. 1895. (Oman, str. 66.)

»Jednoho dne byli pravověrní Hinduové v Trivandrumu² uvedeni u veliké rozčilení kvůli jednomu jóginu nebo sannjásinovi, jemuž se klaněli, jako by byl na zemi sestouplým bohem. Nikdo zdá se nevěděl, odkud tento muž přisel, nebo ke které kastě či raçe náležel. Ale byl považován za Hinda. Když byl objeven, seděl pod banánovým stromem na severním břehu rybníka Padmatírtha a zůstal tu po tři roky. První týden a později, když se usadil pod stromem, požil týdně dvakrát či třikrát něco mléka nebo jeden pisang³. Potom znenáhla prodloužil pausy, až konečně po třech nebo čtyřech měsících vůbec nepřijímal potravy. Nepromluvil k nikomu a trávil čas tím, že seděl ve dne v noci po tři roky před svým ohněm. Nepohlédl nikomu do tváře, nedbal žádného zvuku ani otázky, ničeho. Maharadža z Travankóry⁴ se u něho zastavil a promluvil na něho, ale asketa si ho ani nevšiml. Vystavuje se tak zimě i horku, hladu i žízni, strávil sannjásin bez požití sousta potravy tato tři léta pohřížen v božství a ačkoliv mu každého rána a večera vzdávaly zástupy lidí svůj hold, zdál se přece býti ke všem zevním zjevům slepým. Za málo dní nato zemřel.«

* * *

Jedné noci v červnu roku 1899 vypukl v bazaru v Amritsaru nebezpečný a rozsáhlý oheň, jenž způsobil velké škody jmění obchodníků a také smrt několika lidí. Jeden sádhu chodil v bazaru od krámu ke krámu, aby žebral o almužnu, při čemž někteří obchodníci, nadutí pýchou pro své bohatství, jej ostře odmítali. Jeden z nich k němu řekl: »Jsi velkolepě oděn, proč mne tedy soužíš o halíř?«

Mnich byl oděn novou pokrývkou, kterou mu věnovala nějaká dobročinná osoba, nejspíše žena. Pohněván posměšnou řečí kupce, vzal pokrývku se svých ramen, opatřil si trochu ohně, a spálil pokrývku opatrné na veřejné ulici na popel a šel pak svou cestou. Sotva však mnich zmizel s jeviště své pohany, již vyrazily plameny z krámu téhož kupce, jenž mnichovi ublížil. Kupec se ihned domníval, že neštěstí jest následkem nelibosti mnichovy. Proto poslal posly všemi směry, aby vyhledali uraženého muže a možno-li jej smířili. Ale světec nemohl býti nikde nalezen a tak shořet celý krám lakotného kupce a také několik krámů jeho sousedů až do základů.

Kterýsi sádhu vstoupil jednoho dne do krámu pansírího (drogisty), aby od něho obdržel tabák do své malé dýmky. »Hořím,« pravil sádhu, »buď tak laskav a dej mi nacpati do dýmky, abych ochladil své trpící tělo!« — Majitel krámu odpověděl mrzutě: »Jdi a hoř dále! « — »Ne«, odvětil rozzuřený sádhu, »oheň nechť uchopí tebe!« a opustil ve hněvu krám. Sotva za minutu po sádhu-ově odchodu byl krám drogistův v plamenech. Pansárí byl přesvědčen, že neštěstí bylo způsobeno kletbou svátého muže, proto neučinil ani pokus, aby plameny udusil, poněvadž by to bylo nadarmo, nýbrž běžel za světcem, aby ukonejšil jeho hněv. Nalezl muže, kterého hledal, na velmi živém místě, padl na zem k jeho nohám a úpěnlivě ho prosil, aby uhasil plameny, které roznítil. Se slibem, že již nikdy neodmítne prosby pokorného sádhu-a, prosil nešťastný drogista poníženě za prominutí a dodal: »Pojď, dám ti teď, oč jsi žádal!« Ukonejšen ve svém hněvu pozorností obchodníkovou, řekl k němu sádhu: »Tvůj krám jest již spálen, na tom nelze nic měniti, ale poněvadž ses přede mnou pokořil a jsi zarmoucen nad svým nepřívětivým chováním k chudému sádhu-ovi, jdi domů s tím potěšitelným ujištěním, že oheň ti přinese užitek.« Zbaven vší bázně těmito milostivými slovy, v něž měl neobmezenou důvěru, šel pak obchodník k svému krámu a čekal se spokojeným srdcem, až oheň dokončí svoje zhoubné dílo, ač si mohl jen s obtíží představiti, odkud by mohl přijíti slíbený zisk.

Než záhada se mu záhy vysvětlila. Když prohlížel staré zbytky, které mu zůstaly z jeho majetku, objevil množství horkého a úplně roztaveného stříbra. Nebylo nesnadno vysvětliti, jak se to stalo. Drogista měl pravděpodobně ve svém skladišti množství pájky. Při požáru spojila se tato s nějakou drogou nebo směsi drog, jež tam byly zároveň chovány, s tím radostným výsledkem, že obyčejná pájka byla transmutována v drahé stříbro. (Oman, str. 57.)

* * *

Ale takové prokletí uraženého světce nepůsobí jen škodu časnou nebo malichernou, nýbrž také dalekosáhlou a trvalou. Lidem v tyto věci věřící jest všeobecně známo, že nedostatek vody v jednom městě horní Indie (v Ambalaze⁵, neklame-li mne pamět) jest následek prokletí potulného fakíra. Tento kajícník chodil od domu k domu, aby si vyprosil kapku vody, ale nikdo nevyslyšel jeho skromné prosby. Jeden řekl na svou omluvu, že má jen trochu vody pro svou potřebu. Fakír, jenž věděl, Že toto tvrzení jest nepravdivé, se rozhněval a pronesl prokletí, aby lidé ve studních svého města měli od této doby nedostatek vody. (Oman, ibid.)

* * *

Potulní sádhu-ové dovedou však také žehnati. Jeden takový případ jsem sám pozoroval. (Oman, str. 58.)

Když roku 1898 se objevil dýmějový mor v kraji Džalandharu v Pandžábu a když nařízení zdravotních úřadů poděsila a poplašila obyvatelstvo ještě více než zuřící epidemie, přišel mnich ze sekty jogínů do Amritsaru a usadil se mimo město u velikého rybníka. Svými žáky dal rozhlásiti, že přišel, aby odvrátil mor a k tomu mu měli pomoci zbožní a lidumilní lidé tím, že mu dají prostředky, aby mohl vykonati nejzáslužnější ze všech skutků, totiž nasytiti chudé. Tohoto roku opravdu nevypukl mor v Amritsaru, jen jediný případ, a to pochybný a ve svých důsledcích nicotný byl ohlášen úřadem.

Transmutace kovů, jež byla uvedena v příběhu drogisty, jest u orientálců jedním z mnohých mysteriosních předmětů, jež je nejvýš poutají. Oman vypravuje událost, kterou mu sdělil vzdělaný Hindu o zkušenostech svého důvěrného přítele se sádhu-alchymistou. Tento přítel se chtěl jako mladík státi sádhu–em. Připojil se k jednomu vairáginu ⁶, jenž přišel z himalájských pustin za Hurd-varem a Rišikéšem⁷. Sádhu se zdál býti velmi svátým mužem a mladík mu sloužil s největší bedlivostí. Konečně si ho sádhu povšiml do té míry, že mu dal kus stříbra a zároveň mu nařídil, aby stříbro prodal a koupil za vytěžené peníze vše, co potřebují k výživě. A tak svěřoval hochovi tímto způsobem častěji kusy neraženého stříbra, nařizuje mu, aby mu kromě nakoupených potravin přinesl také několik měděných penízů. Sádhu-ovi nechybělo nikdy stříbra a zvědavost mladíkova vzrostla časem tak, že se odvážil zeptat! mistra, odkud bere svůj poklad. Sádhu se usmál a pravil: »Jest jenom jeden člověk v Hindostanu, jenž jest nade mne. Jsem rádžou, ale on jest vskutku maharadžou. Dovedu udělati stříbro z mědi, ale on dovede promění ti stříbro ve zlato.«

Hoch byl pln dychtivosti, naučiti se tomuto drahocennému umění s jeho skvělými možnostmi příštích příjemností, ale jeho horlivost byla záhy mistrem utlumena, když mu řekl, že není dosud mravně tak vyspělý, aby byl zasvěcen do tajemství tak velikého, jež dojista jest plné zla, je-li svěřeno nehodnému, že by bylo lépe, aby bylo zcela ztraceno, nežli sděleno takovému člověku.

Mladíkova horlivost a pokora, s kterými sádhu-ovi posluhoval, neustávaly, ale poněvadž neobdržel nikdy svolení, spáti ani v bytě mistrově ani v jeho blízkosti — zřejmě proto, že se asi za tmy děly transmutace — musil se o sebe starati ve městě. A jedné nešťastné noci, jsa sveden půvaby potulné ženštiny, dopustil se těžkého přestupku. Když se následujícího jitra objevil před svým mistrem, obdržel ihned přísný rozkaz, aby se vzdálil. Bylo zbytečno pokoušet! se před vševědoucím sádhu-em o nějakou omluvu a proto prosil mladík úpěnlivě za prominutí. Ale sadbu vyhnal svého nehodného žáka a založil oheň v malé chýši, jež mu někdy poskytovala přístřeší a v níž byly všecky jeho pozemské statky. Nesa v ruce svoje veliké kleště na uhlí, jejichž hrany byly ostře nabroušeny, takže mohly slouží ti jako strašná zbraň, vydal se alchymista na cestu v oblast věčného sněhu. Žák se ho pokusil sledovati, ale vairágin, ohlédnuv se, hrozil mu svými kleštěmi, takže padlý žák uznal za radno se obrátiti, jsa víc než jindy trýzněn neukojenou touhou zvěděti velké tajemství, jak se dělá stříbro z kovu méně cenného.

1. Přepisuji podle hindštiny. V češtině se častěji používá „Dekánská plošina“.  Jde o náhorní plošinu zhruba uprostřed Indie. Její největší část je asi ve státech Maháráštra, Télangáná a Karnátaka.
2. Významné poutní místo na samém jihu Indie. Dnes známé také jako Tiruvanantapura.
3. Banán.
4. Travankópra byla království, kde se Trivandrum nacházelo.
5. K. Weinfurter používá starý anglický přepis „v Umballahu“. Ambala je město ve státe Harijáná na severu Indie.
6. Vairágin je doslova asketa či ten, kdo nemá žádosti (viz vairágja). V užším slova smyslu je to pak označení pro určité višnuistické askety.
7. K. Weinfurter uvádí „Rikhikešem“.